Taizé

Fotografie

Marianna — 2017-01-04T16:26:23Z

Promluvy bratra Aloise

Marianna — 2016-12-31T19:00:00Z

Bratr Alois po každé večerní modlitbě evropského setkání pronese promluvu k účastníkům. Na této stránce budou texty promluv zveřejněny.

Bratr Alois, Riga, sobota 31. prosince 2016

Naše pouť se chýlí ke konci. Až se večer vrátíte k rodinám, které vás přijaly, řekněte jim znovu, jak jsme vděční. Jejich pohostinnost nám bude na cestě světlem.

Vezměme si toto světlo zítra s sebou domů. Je to světlo samotného Krista. Bude osvěcovat náš všední život a stále znovu v nás bude zapalovat naději.

Projdeme s ním i tmou, která by nás mohla skličovat. Pomůže nám nepoddat se strachu tváří v tvář nejistotě a zvratům světa.

Světlo, které jsme zde našli, je světlem pokoje. Zítra bude Světový den míru. Dnes v noci se budeme modlit za všechny, kdo zakoušejí násilí, nespravedlnost nebo bídu.

Až se vrátíme domů, může být tvůrcem pokoje každý z nás. Každý může do svého každodenního života vepsat nenásilí. Všichni můžeme světlo pokoje sdílet s dalším člověkem nebo několika lidmi: se svými milovanými, s rodinou, která se nachází ve svízelné situaci, s člověkem bez domova, opuštěným dítětem, uprchlíkem.

Někdy se nám podaří utrpení zmírnit. Vždycky ale můžeme darovat srdečnou pozornost, která je stejně důležitá jako materiální pomoc: vyslechnout si příběh uprchlíka či svobodné nezaměstnané matky, která neví, jak zajistit pro své děti budoucnost...

Když se vydáváme v prostotě k těm, kdo jsou na tom hůř než my, objevujeme toto: i oni nám něco dávají, pomáhají nám přijímat vlastní slabosti a zranitelnost, učí nás nedocenitelné hodnotě lidské dobroty.

Chudí tohoto světa jsou, někdy nevědomky, velmi blízko Ježíši, který byl chudý mezi chudými. Když otevřeme srdce těm, kdo zakusili rány osudu, přimykáme se k Ježíšovi. Zároveň lépe chápeme jeho slova a znovu se v nás zapaluje jeho světlo. Ozřejmuje se smysl našeho života, který je znamením Boží lásky. Jsme stvořeni, abychom milovali a byli milováni.

A nyní mám poslední věc, kterou bych chtěl oznámit. Jsou tu mezi námi mladí lidé z různých asijských zemí. Za rok a půl to budou oni, kdo přivítají další etapu naší pouti důvěry. Bude to od 8. do 12. srpna 2018 v Hongkongu.

Stejně jako vy, i my bratři se brzo vrátíme domů, do Taizé. Na cestě se ale zastavíme ve dvou sousedních zemích. Několik bratří se vydá modlit do estonského Tallinu, další do Vilniusu a Kaunasu v Litvě. Baltské státy, které se od sebe v mnohém liší, tvoří zároveň jeden celek. Nezapomínají, že jejich obyvatelé, aby si vydobyli nezávislost, vytvořili lidský řetěz, který se táhl od severu k jihu přes všechny tři státy.

Děkujeme jim všem za odvahu, pohostinnost a také za víru mnoha obyvatel těchto tří států. Děkujeme za světlo, které jsme zde dostali. Povede nás na pouti důvěry i v našem každodenním životě.

Bratr Alois, Riga, pátek 30. prosince 2016

Od té doby, co jsme ve středu dorazili do Rigy, byly naše společné modlitby a setkání naplněny velkou radostí. Jsme si však zároveň plně vědomi závažnosti politické a ekonomické situace v Evropě a po celém světě.

Společně otvírat cesty naděje. To není jen tématem našeho setkání, ale také zkušenost, kterou v těchto dnech zažíváme. Nádherná pohostinnost, kterou jsme zde v Rize našli, tuto naději posiluje.

Chtěl bych moc poděkovat všem, kdo nás zde v Rize přijali: rodinám, církevním společenstvím, představitelům městské i státní správy. Různé církve se spojily, aby nás přijaly: luteránská, katolická, pravoslavná, baptistická, letniční, evangelická... Zvlášť bych chtěl poděkovat těm, kdo otevřeli svůj domov, i když křesťanskou víru nesdílejí.

Vy, Lotyši, jste otevřeli mladým lidem, které jste neznali, dveře i srdce. Jedním z darů vašeho lidu je dar pohostinnosti.

Naše setkání nese Evropě toto poselství: my jsme se rozhodli žít evropské bratrství, které respektuje místní specifika, kde se počítá hlas každého národa. Chceme se angažovat při navazování pout přátelství v Evropě, která překračují hranice našich evropských zemí.

Pro nás křesťany má bratrství ještě další jméno: společenství. Ano, Kristus nás, i se všemi našimi rozdíly v křesťanské kultuře a tradicích, sjednocuje v jedno společenství.

V nadcházejícím roce si budeme připomínat 500. výročí počátku reformace. Ta církvi přinesla velkou inspiraci. Bohužel ale vedla také k hlubokému rozdělení.

Vy, mladí lidé – protestanti, pravoslavní, katolíci – svědčíte tím, že tu jste, o své touze po jednotě. Máte pravdu: musíme být spolu, aby se mohla projevit dynamika evangelia. Jako v příběhu o prvních křesťanech, který jsme dnes večer četli, bychom chtěli mít jedno srdce a jednu duši.

Právě, když kráčíme společně, se jasně projevuje naděje, která pochází od Krista. On porazil smrt i nenávist a sjednocuje dnes v jedno společenství všechny pokřtěné.

Když budeme sjednoceni v Kristu, můžeme se stát v rozpolceném lidstvu znamením pokoje. Ano, naše bratrství, naše společenství může přinést pokoj.

Zítra se budete zamýšlet nad čtvrtým z Podnětů pro rok 2017: Prohlubovat přátelství a působit tak pokoj. Každý z nás může být i s minimem prostředků, s téměř ničím, tvůrcem pokoje ve svém okolí i daleko. Všichni lidé, dokonce celé stvoření, po pokoji touží. Také pozornost k životnímu prostředí přispívá k míru.

Teď bych chtěl navrhnout něco konkrétního. Od mé návštěvy Sýrie minulé Vánoce jsme v Taizé přijali jednu syrskou rodinu a jednu iráckou rodinu z Bartella u Mosulu. Manuel a Noor, děti, které tu sedí vedle mě, právě z této irácké rodiny pocházejí. Stále jim říkám: Poslal vás k nám Bůh.

Jsem v kontaktu i s několika dalšími Syřany. Minulý týden jsem telefonoval křesťanskému společenství v Aleppu. Uprostřed příšerné tragédie, kterou Syřani prožívají, jsou to oni, kdo zůstávají nesehnutí a dělají, co mohou, aby zmírnili utrpení. A tak jsem si řekl: musíme je podpořit.

Prostřednictvím Operace naděje, kam je možné přispět, chceme finančně podpořit toto společenství v syrském Aleppu a také mosulské společenství v Iráku. Starají se o děti, které utrpěly trauma, a přispívají k rekonstrukci zničených domů. Tím pomáhají lidem, aby mohli zůstat ve své zemi. Na papíře, který jste dostali, jsou informace, jak k této pomoci přispět.

V roce 2017 naše pouť důvěry na zemi bude pokračovat. V Taizé se budou setkání konat každý týden. Jeden týden v srpnu je vyhrazen pro mladé od 18 do 35 let, ve kterém se mohou společně zamýšlet, jak se v životě angažovat.

I jinde ve světě se budou konat setkání, například v Birminghamu, jednom z nejvíce multikulturních a multináboženských měst v Evropě. Dále v Saint Louis ve Spojených státech, kde po událostech ve Fergusonu před dvěma lety i nadále přetrvává napětí. Vydáme se i do Egypta, kde koptská pravoslavná církev nedávno znovu zažívala utrpení.

V příštím roce, kdy si připomeneme výročí protestantské reformace, povedeme modlitbu v rámci německého Kirchentagu ve městě Wittenberg, Lutherově městě, a další modlitbu ve švýcarské Ženevě.

A pak se bude konat další evropské setkání...

Informace o pomoci Sýrii a Iráku, zvlášť pro děti: www.taize.fr/help

Bratr Alois, Riga, čtvrtek 29. prosince 2016

Dostává se nám zde v Rize tak skvělého přijetí. Znovu si uvědomujeme, že pohostinnost je základní a univerzální hodnotou. Po společenství a přátelství touží všichni lidé. Když to zažíváme, dostává náš život hlubší smysl.

Takovou srdečnou pohostinnost bychom chtěli žít nejen ve výjimečných okamžicích, ale i ve všedním životě. Především s těmi, kdo jsou nám nejbližší: tím, že si na ně uděláme čas, budeme jim naslouchat a necháme je, aby i oni přijali nás.

Rozšiřme pak ale pohostinnost i dále než k těm, kdo jsou nám blízcí. V těchto dnech nasloucháme svědectví lidí, kteří se vydávají k nejchudším. Říkají nám, jak jsou šťastní, že můžou ostatním pomáhat, ale vyprávějí také o všem, čím chudí obohatili je.

Ano, když se třeba i s prázdnýma rukama vydáváme k lidem, kteří jsou na tom hůř než my, předává se radost. V Taizé toto zažíváme často, zvlášť v posledních letech s uprchlíky, které přijímáme. Být jim v jejich nouzi nablízku a naslouchat jejich příběhům vedlo k tomu, že jsme s nimi navázali úžasná přátelství.

Příchod tolika uprchlíků, kteří chtějí do Evropy, samozřejmě klade komplexní otázky a nikdo nemá jednoduchá řešení. Jsem ale přesvědčen, že bez osobních kontaktů řešení nenajdeme. V takovém případě totiž hrozí, že převládne strach; což je pochopitelné.

V našich zemích žije bok po boku obyvatelstvo různých kultur už dlouhou dobu. Také zde navazujme osobní kontakty a tvořme mosty. Překonejme předsudky. Můžeme začít i s omezenými prostředky, s téměř ničím. Vydejme se k ostatním ve velké prostotě.

Dnes jsou ve společnosti taková napětí a zvraty, že pokud se nechceme poddat malomyslnosti, musíme udělat silné vnitřní rozhodnutí. Jaké rozhodnutí?

Pro nás křesťany spočívá v zapuštění kořenů hluboko v Ježíše Krista. Víra, důvěra v Boha, pro nás nemůže být okrajovou záležitostí. Neznamená to nic víc a nic míň než vyhradit Kristu navždy místo v centru svého života.

Dnes večer jsme slyšeli z evangelia tato slova: „Jdi, prodej všechno, co ti patří; pak přijď a následuj mě.“ Jak radikální to je výzva! Nemožné to není. Všichni můžeme začít nebo znovu začít uvádět toto Kristovo slovo ve skutek.

Je to možné, protože Kristus před tím, než od nás cokoli žádá, nás přitahuje do své blízkosti. Miluje každého z nás bezpodmínečnou, dokonce bláznivou láskou. Ani naše viny neumenší lásku, kterou má on k nám.

Také my Krista s láskou přijměme. Nabídněme mu svou pohostinnost. On na nás hledí s důvěrou. Strach pak nahradí odvaha. Nemožné se stává možným.

Přijímáme ho v prosté, nebo jen chabé modlitbě, v jeho slově a svátostech. A přijímáme ho jistě také kdykoliv jsme v kontaktu s některým z nejchudších lidí světa. Ježíš sám řekl: „Cokoliv jste učinili jednomu z mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“

Zítra budete rozmlouvat o druhém z Podnětů pro rok 2017. Kristus nás zve, abychom zjednodušili svůj život, abychom se mohli dělit. Ano, volba života v prostotě je zdrojem svobody a radosti. Neváhejme se k tomu (znovu) bez váhání rozhodnout.

Bratr Alois, Riga, středa 28. prosince 2016

Jaká je to radost, být hosty v Rize! Přijeli jsme z celé Evropy, od Portugalska k Rusku, přes Polsko a Ukrajinu. Někteří přijeli dokonce z ještě větší dálky, z jiných světadílů, například z Jižní Koreje a Hongkongu.

Musíme se scházet ve velkém bratrství, které přesahuje hranice, abychom mohli čelit nestabilitě dnešního světa. To, že Lotyšsko, jeden z baltských států, přijímá mladé lidi z celé Evropy, je znamením naděje, která nás posiluje.

Chtěl bych z celého srdce Lotyšům poděkovat. A myslím, že to jistě můžu říct i jménem vás všech, že?

Milí lotyšští přátelé, stejně jako lidé ostatních baltských zemí jste malý národ. Když k vám přicházíme jako poutníci, chtěli bychom tím dát najevo, že ve sboru evropských hlasů se ten váš počítá. Svým vřelým přijetím svému hlasu dáváte zaznít po celém světadíle.

V minulosti jste poznali utrpení i lásku. Ti starší mezi vámi to mohou dosvědčit. Vaše historie, která byla často bolestivá, vás připravila, abyste byli zemí smíření, mostem mezi různými částmi Evropy. Podporujeme odvahu, se kterou na toto povolání odpovídáte.

Společně otvírat cesty naděje ─ to je tématem setkání, které dnes začíná. Přivezl jsem je z Beninu, kde jsme v září měli celoafrické setkání. Spolu se 7500 mladými lidmi z různých zemí jsme zažili tu skutečnost, že když se společně shromažďujeme, objevuje se naděje.

Proč v Africe? A proč jiná léta na jiných světadílech naše malá komunita Taizé podniká pouť důvěry na zemi?

Jedním z důvodů je globalizace, vzájemná závislost mezi zeměmi i světadíly. A my bychom chtěli přispět ke globalizaci bratrství. Ale to není ten nejhlubší důvod.

Dalším důvodem je to, že chceme být lépe schopni naslouchat mladým z různých oblastí světa a utvrzovat je v sebedůvěře, důvěře v jejich země a budoucnost jejich zemí.

Ale nejdůležitější důvod je pro nás víra, že Kristus přišel pro celé lidstvo, že chce plnost života pro každého člověka. Sjednocuje nás v jednu lidskou rodinu.

Chtěl bych vám z africké etapy pouti důvěry předat vitalitu mladých lidí tohoto světadílu, jejich schopnost vytrvat v důvěře, i když se na obzoru stahují mračna.

A chtěl bych vám předat také výzvu, se kterou se tito mladí Afričané na Evropany obracejí: žádají nás, abychom vnesli do mezinárodních ekonomických a politických vztahů větší spravedlnost.

Víra, důvěra v Boha, je v Africe živá. Také my se v těchto dnech, které strávíme v Rize, chceme k pramenům víry vydat. Dostali jste čtyři Podněty pro rok 2017. Zítra se budete společně zamýšlet nad prvním z nich: „Stát pevně v naději; ta je tvůrčí.“

Odvažme se věřit v sílu Ducha svatého a posílit tak svou naději, aby byla něčím víc než naivním optimismem. Spoléhejme na Ducha svatého, přestože je neviditelný. Je přítomen v našich srdcích i ve světě.

Stručná historie Lotyšska (2)

Marianna — 2016-11-19T19:47:02Z

Toto je druhá část článku o historii Lotyšska, který napsal jeden z bratrů. První část najdete tady.

„V roce 1917, v době první světové války, vypukla v Rusku Říjnová revoluce. K moci se dostali komunisté a Rusko se z války stáhlo. V roce 1918 Lotyšsko stejně jako ostatní baltské státy vyhlásilo nezávislost, o kterou ovšem muselo ještě bojovat a která byla uznána až v roce 1921. Toto uznání Lotyšské republiky znamenalo, že v roce 1921 se tato země poprvé objevila na mapě světa.

Hrdina boje o nezávislost, Karlis Ulmanis, se stal premiérem a zasadil se o ustanovení systému parlamentní demokracie. Postupně zastával několik ministerských funkcí. V roce 1934 rozpustil parlament a jako nacionalistický prezident republiky převzal státní moc. Zavedl autoritativní režim, kde hrál velkou roli kult osobnosti.

Na základě paktu Ribbentrop-Molotov uzavřeného mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, se dostaly baltské státy do zóny vlivu Sovětského svazu. V roce 1940 Sovětský svaz vpadl do Lotyšska. 25. března 1941 začaly první masové deportace na Sibiř. V červenci 1941 pak nacisté porušili smlouvu a baltské státy zabrali.

Na počátku 2. světové války zde žily asi 2 miliony Lotyšů. V průběhu války zemřelo asi 200 tisíc lidí. Z početné židovské populace zahynulo asi 75 tisíc Židů. V roce 1944 zemi znovu obsadili Sověti a asi 250 tisíc lidí uprchlo. Na konci 2. světové války západní státy, které chtěly Sovětský svaz uklidnit, vrátily okolo 80 tisíc Lotyšů Sovětům. Země tak během deseti let ztratila třetinu své populace. Zranění přetrvávají. Ti, o kterých se prohlašovalo, že jsou přáteli, v dějinách často zrazovali.

Od roku 1945 nastalo masivní přistěhovalectví Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. Mnozí přišli v dobré víře, za lepším životem a prací v nově otvíraných továrnách. Přišli nebo byli posláni, aby Svazu pomáhali se rozvíjet. Oficiální politika se ale také snažila zajistit, aby Lotyši nebyli ve své zemi většinovou populací. Skoro se to povedlo.

20. července 1945 začala druhá masové deportace Lotyšů na Sibiř. Asi 150 tisíc lidí bylo mezi lety 1945 a 1952 posláno do gulagů, táborů nucené práce, na Sibiři. V gulagu se narodila i Sandra Kalnietová, bývalá lotyšská ministryně zahraničí. Její autobiografie „V plesových střevíčkách sibiřským sněhem“ vypráví o osudech její rodiny, která byla deportována a do Lotyšska se mohla vrátit až na konci padesátých let.

V roce 1989 bylo v Lotyšsku 52 % Lotyšů, ostatní lidé pocházeli odjinud. Lotyši tedy tvořili těsnou většinu.

Se změnami, které se odehrávaly v Sovětském svazu, perestrojce, glasnosti a změnách ve východní Evropě, rostla v baltských zemích opět touha po nezávislosti. V roce 1988 se lidský řetěz táhl z Tallinu přes Lotyšsko až do Vilniusu a předznamenal zpívající revoluci. Lidové písně v těchto zemích vždycky hrály důležitou úlohu. Hudební shromáždění lidi spojovala a dodávala jim sílu.

Lotyšsko vyhlásilo nezávislost 4. května 1990, ale prosadila se teprve 21. srpna 1991, kdy se po pokusu o puč rozpadal Sovětský svaz. Památník obětem Rudé armády z řad demonstrantů se dnes nachází v rižském starém městě blízko katolické katedrály.

Státní svátek připadá na 18. listopadu, původní datum vyhlášení nezávislosti Lotyšska. Tím se vyjadřuje, že sovětská okupace byla nelegální, jako by zůstalo první vyhlášení nezávislosti stále v platnosti.

V roce 1990 žilo v Lotyšsku 2,7 milionu lidí. Dnes je to méně než 2 miliony. Lotyši stále svou zemi opouštějí. Nyní se především z ekonomických důvodů vydávají do Spojeného království, Irska, USA, Austrálie… Na venkově se prarodiče často starají o své nejmladší vnuky. Rodiče a starší děti odjeli.

Při posledním sčítání tvořili Lotyši 62 % populace. Občané ruského původu tvořili 25 %, Ukrajinci, Bělorusové, Poláci a Litevci všichni mezi 2 a 3 %.

Ve velkých městech je velké množství ruskojazyčných lidí. V Rize žije necelý milion obyvatel a asi polovina z nich jsou původem Rusové. Druhé největší město je Daugavpils v Latgalsku, které je převážně katolické. Ze 100 tisíc obyvatel jich 78,8% hovoří rusky. V současné době se mladí lidé ruského původu učí lotyšsky a většina má lotyšské občanství.

V obyvatelstvu je 35 % luteránů, 24 % katolíků, 18 % ruských pravoslavných a dále jsou zastoupeni starověrci, baptisti a věřící letničního hnutí.

V Rize byl kromě Litvy jediný katolický seminář pro Sovětský svaz, proto všichni katoličtí kněží z jiných republik trávili nějaký čas v Rize. Dva největší kostely v Rize byly přeměněny v koncertní haly a muzea. Luteránská katedrála byla luteránům vrácena, ale stále slouží jako koncertní hala. Z chrámu sv. Petra je stále muzeum. Pravoslavná katedrála byla v sovětské době přestavěna na planetárium. V době Sovětského svazu zažily všechny církve tvrdý útlak.

Od roku 2004 je Lotyšsko členem Evropské unie. Evropskou měnu přijalo 1. ledna 2014.

Všechny tyto informace mohou pomoct dát evropské setkání do souvislostí. Tato malá země si uchovala bohatou a autentickou kulturu v době zápasu o existenci a ta jí pomohla přežít nepřátelskou okupaci i politiku. Lotyši jako nedílná součást Evropy žijí se svou minulostí a jsou právem hrdí na to, co v posledních 25 letech dokázali. Lotyšské církve i místní lidé připravují vřelé přijetí a je toho mnoho, čím nás mohou obohatit. Jsme povoláni, abychom jim naslouchali a podpořili je.“

Stručná historie Lotyšska (1)

Marianna — 2016-11-17T16:05:58Z

Jeden bratr píše:

„Když jsem byl malý, jeden z mých kamarádů se jmenoval Ēriks. To nebylo zrovna typické yorkshirské jméno. Byl z lotyšské rodiny. Jeho rodiče Lotyšsko opustili v roce 1940. V našem městě byla poměrně velká lotyšská komunita. O víkendech vždycky chodil do lotyšské školy, kde se učil o tradicích této země a také lotyšsky. Proto bylo už od dětství díky Ēriksovi Lotyšsko v mém povědomí, i v době, kdy mnozí lidé na Západě neměli o této zemi, pohlcené Sovětským svazem, ponětí.

Lotyšsko sousedí na severu s Estonskem, na východě s Ruskem, na jihovýchodě s Běloruskem a na jihu s Litvou. Tyto hranice byly ustanoveny ale poměrně nedávno. Lotyšsko tvoří čtyři provincie: Vidzeme (Livonsko), Latgale (Latgalsko), Zemgale (Zemgalsko) a Kurzeme (Kuronsko). Každá má svou vlastní historii.

Dlouhá řeka Daugava, která pramení v ruských mokřinách u Smolensku, se vlévá do moře na místě, kde nyní stojí Riga. Už odnepaměti je tato řeka obchodní komunikací. Kmeny předků dnešních Lotyšů do této oblasti dorazily už někdy okolo roku 3000 př. Kr.

První křesťanští misionáři sem byli vysíláni až koncem 12. století. Svatý Meinhard se po Daugavě vydal v roce 1184 až k Iksile. Usadil se zde a naučil se místní jazyk, ale jeho misie nezapustila kořeny. A tak papež Celestin III. vyslal v roce 1193 křížovou výpravu do severní Evropy, aby obrátila pohanské kmeny, které zde žily. Bylo to v době řádu mečových bratří. Křesťanství sem přišlo zvenku spolu s dobyvateli.

Země, kterou řádoví rytíři zabrali, byla obydlena Livonci, proto se nazývala livonský stát, ale jejím prvním jménem bylo Terra Mariana – země zasvěcená Marii. Zahrnoval dnešní Lotyšsko a Estonsko.

V roce 1201 byla založena Riga a o deset let později biskup Albert položil základní kámen k tamější katedrále. Riga se stala významným hanzovním přístavem. Současně s vládou řádu mečových bratří (později sloučeného s řádem německých rytířů) to přineslo počínající německý vliv.

Později se hlavním mocenským hráčem regionu stala polsko-litevská unie. V polovině 16. století vypukla livonská válka, v níž proti sobě stál ruský car proti několika spojencům včetně polsko-litevské unie. Ta získala kontrolu nad Latgalem, východní částí dnešního Lotyšska.

V 16. století se především mezi německy mluvícím obyvatelstvem začíná šířit vliv luteránské reformace.

V 17. století vypukla válka mezi polsko-litevskou unií a Švédskem. Švédsko získalo převahu a na počátku 17. století většina dnešního Lotyšska připadla švédské koruně. Riga se stala největším městem švédského království.

A tak se od roku 1629 upevňoval vliv reformace v Vidzemsku, Zemgalsku a Kuronsku. Latgalsko zůstalo pod polskou kontrolou a vyvíjelo se odlišně. Latgalština, jazyk příbuzný lotyštině, se v této stále silně katolické oblasti používá do dneška. Každoročně se na mariánskou pouť 15. srpna do latgalského města Aglona vydávají lidé z celého Lotyšska, ale i z Litvy a Polska.

O století později za vlády Petra Velikého roste význam Ruska. Porazil u Poltavy švédského krále Karla XII. a Vidzemsko se stalo součástí ruské říše. Pod polskou nadvládou zůstalo dalších 80 let Latgalsko, než bylo i ono připojeno k Rusku.

Kuronsko a Zemgalsko byly autonomními knížectvími v rámci polsko-litevské unie do roku 1795, kdy byly připojeny k ruské říši. Dokonce získaly kolonie – karibský ostrov Tobago a Gambii, kde spravovaly centra obchodu.

V polovině 19. století na různých místech Evropy začala národní obrození. Už od dob panování řádu mečových bratří i během švédské a ruské nadvlády patřila většina půdy lidem německého původu. Lotyšské vlastenecké hnutí 19. století sympatizovalo se slavjanofilstvím a spojilo se proti německým vlastníkům půdy i s lidmi ruského původu. V roce 1905 propukla ruská revoluce a vlastenecké hnutí, které mělo socialistickou povahu, nabývalo na síle. Revoluce ale ochabla a ruská říše přežila.“

Druhou část článku najdete tady.