Taizé

Biblické rozjímání

webadmin — 2026-05-31T22:00:00Z

Tato biblická rozjímání jsou cestou k hledání Boha v tichu a modlitbě uprostřed každodenního života. Stačí si najít chvíli o samotě k přečtení doporučeného biblického úryvku doplněného krátkým komentářem a otázkami k zamyšlení. Můžete se také pokusit vytvořit skupinku 3–10 lidí, kteří se jednou za měsíc sejdou, aby se podělili o to, co každý z nich ve svém osobním rozjímání objevil; setkání lze případně spojit se společnou (...) - Rozjímání a úvahy / inc-biblemed

Doufat i tam, kde už naděje není

Marianna — 2025-03-01T22:45:33Z

‎

Když naslouchám mladým lidem v Taizé nebo jinde[1], z nichž mnozí jsou v každodenním životě konfrontováni s tvrdou realitou, přemýšlím, kde berou sílu pokračovat. Pokud žijí ve válečných oblastech, je tato otázka ještě naléhavější.

Odkud pochází odolnost a vytrvalost, kterou mají i v těchto zdánlivě beznadějných situacích? Když jsem jim naslouchal, pochopil jsem, že důvěra v Boha umožňuje věřícím živit naději. A skrze Ježíšovo vzkříšení roste jistota, že smrt nebude mít poslední slovo.

Důvěra ve vzkříšení dává naději, že vyčerpání života neznamená konec. Jsme povoláni k něčemu většímu. Právě o tuto naději se tito mladí lidé chtěli se mnou podělit. Je to naděje, která nepřestává ani tam, kde naděje není, protože když se zdá všechno ztracené, počítá s tím, že nastane nový život.[2]

Maria zpívala ve své písni chvály a naděje: „Bůh prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ (Lk 1, 51–53) Ano, odvažme se spolu s ní zpívat a modlit se, aby se situace změnila. Přestože to vypadá, že Bůh mlčí, může se najednou ukázat cesta.[3]

I když se může zdát, že to nestačí, snažme se dělat, co můžeme, abychom projevili solidaritu lidem v nouzi, kteří jsou v našem okolí, těm, které zasáhla válka nebo byli nuceni opustit svou vlast. Neumožní nám to mít naději i tam, kde už není naděje?

Následující zamyšlení vycházejí z velké části z mých letošních setkání a konverzací s mladými lidmi, kteří bydlí v zemích, kde probíhají válečné a další konflikty. Jsem velmi vděčný všem, kteří se podělili o své zkušenosti a myšlenky, i našim nejmladším bratrům, jejichž pozorné rady mi pomohly tento text uspořádat.

Odvaha mít naději

Často se zdá, jako by to, co vidíme a vnímáme kolem sebe, bylo v rozporu s Boží láskou, které toužíme důvěřovat. Zmítáme se mezi tím, co je už dáno, a tím, co teprve přijde. To není vždycky moc příjemné. Když se ale tato situace otevře naději, že bude naplněna,[4] pak se v nás něco osvobodí.

Naděje vyžaduje trpělivost. „Doufáme v to, co nevidíme,“ říká apoštol Pavel. (Ř 8, 25) Jsme obráceni k tomu, co přijde v plnosti v Božím čase, ale zároveň nás trápí „navenek boje, uvnitř úzkosti“ (2 K 7, 5). Odvážíme se v tomto prostoru setrvat, místo abychom z něj utíkali?

„Abraham uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo.“ (Ř 4, 18) Abraham, praotec mnoha lidí víry, doufal v Boží zaslíbení ještě dlouho potom, co už nebylo rozumné naději mít. On a jeho žena Sára obdrželi to, co se jim zdálo nemožné.

Prorok Jeremiáš investoval do budoucnosti v době, kdy byla jeho země zpustošena válkou, jejím obyvatelům hrozilo vyhnanství a on sám byl ve vězení: byl si tak jistý, že Bůh neopustí svůj lid, že si koupil pole. (Jer 32, 6–15)

Takové úžasné gesto naděje způsobuje, že se víra stává skutečnější. Je to pevná důvěra v to, co je zatím neviditelné, a dokonce nejisté. Dokážeme si takovou naději udržet? To konečně znovu otevírá zdroj radosti.[5] I v těch nejsložitějších lidských situacích se může stát skutečností to, v co jsme se ani neodvažovali doufat.

V mnoha zemích zpustošených válkou dnes vznikají neuvěřitelné iniciativy naděje[6].

Naslouchat lidem naděje

Naslouchání lidem, kteří žijou uprostřed utrpení a násilí, nám pomůže lépe pochopit, co znamená naděje. Nepovede nás Bůh právě prostřednictvím jejich hlasů?

Když jsem se dvěma bratry byl na návštěvě Ukrajiny, řekl nám jeden církevní představitel: „Modlitba otevírá prostor, který umožňuje uzdravení.“ Jeho poznámka mě velmi zasáhla. Neustále se setkává s bolestí svého lidu a vidí, že věřící můžou ve svém vnitřním životě zůstat otevření a přijmout to, co je nové.

Jde o proces, který nemusí nutně přinést okamžité výsledky, ale který, třeba doprovázen dalšími prostředky, otevírá dveře k překonání bolestí a smutku a probouzí naději na uzdravení lidstva. Modlitba dává sílu stát si za svým tváří v tvář nejsložitějším situacím.[7] Když se zdá, že všechno pohlcuje temnota, prolamuje vlny sklíčenosti.

Jedna Palestinka žijící ve Francii, jejíž rodina žije v Gaze, nám napsala: „Láska, která nese zraněné a křehké, dává novou sílu. Připomíná mi to ochrnutého muže zmiňovaného v evangeliu[8], kterého přinesli jeho přátelé a jejich víra. Modlitba je také způsob odporu, a to je pro mě důležité. Ale jsem člověk: když jsem se dozvěděla o smrti dvou členů mé rodiny, přemohl mě vztek, křičela jsem a brečela… Když jsem se uklidnila, uvědomila jsem si, že i v utrpení a zoufalství je Bůh s námi a že nás nese.“

Letos v létě při návštěvě Taizé řekla: „Každé ráno se modlím, abych našla sílu milovat, a ne nenávidět.“ Její slova jsou jako světlo na cestě.

Mladá žena z jedné asijské země zmítané válkou mi řekla: „Naši lidé jsou zdrceni, ale nacházejí útěchu v evangeliu. Jak často byl na útěku Boží lid? A přesto, bez ohledu na to, jak těžká byla situace, vytvářeli společenství. Bůh má s námi možná větší plány, ale musíme se soustředit vždycky na dnešek. Schopnost prožívat přítomný den je darem a znamením, že život se má žít v plnosti. V modlitbě je zdroj pokoje, který nám umožňuje vzájemně se povzbuzovat a nacházet smysl ve sdílení a solidaritě.“

Slyšel jsem tato slova z Libanonu: „Moje matka je svědectvím naděje. Vždy zůstala stát všemu navzdory. Díky ní jsem dnes tím, kým jsem. Naučila nás věřit v Boha a modlit se. Každý člověk, který žije z důvěry, důvěru odráží, protože pije z pramene a může se stát svědkem.“

Kdo jsou ti svědkové naděje, které může každý z nás objevit a naslouchat jim ve svém okolí? Otevřme uši, abychom slyšeli, co nám chtějí říct.

Usilovat o naději

Jak reagujeme, když nám plány nevyjdou a naděje je zmařena? Ježíš nám dává klíč, jak můžeme zůstat lidmi naděje. Když viděl velký zástup hladových lidí, „bylo mu jich líto“, doslova „jeho srdce jim vyšlo vstříc“[9]. A našel způsob, jak naplnit jejich potřeby.

Toto odmítnutí rezignovat v situacích, kdy jsou lidé v tísni, umožňuje, aby se v nás formovala naděje. Je to opak pasivního čekání, zahrnuje zápas[10], bez toho to nejde. I samotná touha po naději nás může vést k překročení prahu mezi tím, co je možné pro lidi, a tím, co je možné pro Boha.

Naděje darovaná Kristem nám dává předtuchu toho, co se má v plnosti uskutečnit v Boží budoucnosti. Je jako lodní kotva.[11] Drží nás pevně, když zuří bouře. Umožňuje nám uskutečňovat malá znamení věrnosti povolání, které jsme přijali, a lidem, kteří nám byli svěřeni. Je také jako přilba[12], co nás chrání před nepřízní osudu, která na nás může dopadat.

Pravidla Taizé hovoří o tom, že se nikdy nesmíme smířit s „pohoršením z rozdělení křesťanů, kteří se ochotně hlásí k lásce k bližnímu, ale zůstávají mezi sebou rozštěpení“. Pro bratra Rogera nebyla jednota křesťanů[13] nikdy cílem sama o sobě, ale cestou, která má vést k pokoji v lidské rodině.[14]

Skromné keře zimostrázu v okolí Taizé, které v posledních letech dvakrát zpustošili škůdci, náhle znovu ožívají. Z toho, co bylo zdánlivě mrtvé, vyrůstají čerstvé větvičky a šeď se mění v zeleň. Příroda bojuje o přežití a tím zrcadlí a povzbuzuje i náš zápas o naději. Naděje pro tvorstvo[15] a naděje, kterou dává dobré Boží stvoření, jdou ruku v ruce s nadějí pro lidstvo.[16]

Zůstávat lidmi naděje

Když čelíme situacím, ve kterých se zdá, že vzájemné porozumění není možné, může naděje lehce vyhasnout. Vytváření atmosféry podezřívavosti přináší riziko, že se ostatní chytí do sítě nedůvěry.

To se může stát v našich společenstvích, církvích a rodinách, stejně jako ve společnosti a v zemích, ze kterých pocházíme. Tato dynamika může být skrytá nebo otevřená, ale vždycky nás vyčerpává. Přesto jsou chvíle, kdy tváří v tvář nespravedlnosti musíme zlo odsoudit, aby lidé nadále nebyli oběťmi jiných lidí.[17]

Abychom si zachovali naději, potřebujeme jeden druhého. Naděje vzkvétá, když jsme pozorní k potřebám druhých. Jsou lidé, kteří se i uprostřed největšího neštěstí rozhodnou, že budou žít, usmívat se a každý den nabídnou to málo, co je v jejich silách.

Naděje je spojena s pravdou[18] a spravedlností. Je to proto, že jsou to vlastnosti Boha? Nevidíme je snad v životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše? Pokud chceme živit naději, musíme čelit skutečnosti, jaká je, a vidět ji ve světle Božích zaslíbení[19].

Jeden mladý člověk, který žije v zóně konfliktu, mi řekl: „Seděl jsem v kavárně a četl si knihu, když kolem nás začaly létat rakety. Ostatní byli rozrušeni a utíkali ven, ale já jsem se rozhodl zůstat a knihu si dočíst.“ Ukrýt se by bylo také rozumné řešení, ale sdílení tohoto příběhu je protestem naděje proti neodvratnosti války.

Jeden z bratrů mi řekl: „Naděje je provokativní a co víc, je nakažlivá. Opakem naděje je lhostejnost nebo rezignace. Při své nedávné návštěvě země, ze které pocházím a která je zasažena válkou, jsem viděl smutné, ustarané a vystresované tváře lidí. A tak jsem se sám sebe ptal: ‘„Co můžu udělat?“ A napadlo mě: kdykoli pojedu autem a budu mít přednost, zastavím a dám přednost tomu přede mnou. Stojí mě to pět vteřin. A viděl jsem, jak se na tuto drobnost ostatní tváří, jak to trochu zmírní bolest mého bratra nebo sestry.

Všechno v nás se brání válce a smrti… Všechno v nás usiluje o život a krásu.“ [20]

Velikonoční naděje

Kde se právě nacházím? U paty kříže na Velký pátek? V radosti Velikonoční neděle? Nebo čekám a nevím, kam se obrátit na Bílou sobotu?

Ať už stojím kdekoli, mohu zahlédnout cestu naděje? Otevírá se přede mnou, když pohlédnu na Ježíše, který z lásky ke všem daroval svůj život a ukázal nám lásku, která je silnější než všechna moc násilí, nenávisti a smrti.

Naděje se neopírá o analýzu situace, ale o to, co je často jen mihotavým plamínkem důvěry. Tento plamínek je sice slabý, ale hoří i v nejhlubší noci, jak to zažívali také Ježíšovi přátelé. V čase jeho největší zkoušky ho mnozí opustili. Jeho láska jim však umožnila návrat.

Kdybychom tak mohli poznat vzkříšeného Ježíše! Jeho přítomnost ale nezávisí na našem poznání. Beznaděj nás někdy zaslepuje, jako zaslepovala Marii Magdalskou. Vzkříšený Ježíš se Marie ptal: „Proč pláčeš?“ a „Koho hledáš?“ (J 20, 15) Tato druhá otázka je ozvěnou prvních slov, která v Janově evangeliu pronesl: „Co hledáte?“ (J 1, 38) Poté, co vstoupil do nejhlubšího lidského zármutku a smrti, se ukáže, že hledání smyslu je ve skutečnosti touha po něčí přítomnosti.[21]

Vzkříšený Ježíš, který žije v Bohu, nás přitahuje k sobě.[22] Setkává se s námi v našem nitru, ať už je naplněno smutkem, nebo radostí. Vzkříšený Ježíš nám otevírá svůj vztah k Otci a ke společenství s druhými v Duchu svatém. Už nejsme zajatci vlastního zoufalství – nový život je možný.

Pavel píše: „Naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 5, 5) Žijme z této lásky. Kéž nás Duch svatý vždy vede!

Poutníci naděje, poutníci pokoje

Víra ve vzkříšení umožnila mnoha lidem, aby uprostřed trápení přilnuli k naději. Je to zdroj, který nás vede za hranice toho, co pro nás není možné, abychom nechali své srdce vyjít vstříc druhým a jednat.

Uvěřit v Ježíšovo vzkříšení vyžaduje velkou odvahu a smělost. Znamená to usilovat o to, aby nás neochromila přítomnost smrti a zkázy, které jsou dnes kolem nás.

Bůh může vytvořit něco nového i ze situací, které se zdají beznadějné. Může vykřesat život ze smrti, a dokonce smíření z konfliktu.

Ženy, Ježíšovy přítelkyně, které přišly časně ráno o Velikonocích k jeho hrobu, se ptaly: „Kdo odvalí kámen?“ (Mk 16, 3) Které kameny v našem životě musíme nechat Boha odvalit, aby se v nás zrodil nový život?

Tento nový život nám pomáhá vstát. Vede nás na společnou cestu s ostatními. Stáváme se poutníky té naděje, kterou v sobě nosíme. Není to také naděje na mír? Vždyť „Kristus je náš pokoj“. (Ef 2, 14) Uslyšíme ho, jak nám říká: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám;[23] ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (J 14, 27)

Jako poutníci pokoje[24] chápeme, že skutečný mír není možný bez spravedlnosti.[25] Pokoj, který v sobě nosíme a který pochází z naděje, z níž žijeme, nás činí vnitřně svobodnými. Umožňuje nám milovat život, vzdorovat nespravedlnostem a prostřednictvím Ducha svatého v tom vytrvat.

Jednoho dne se možná budeme modlit slovy Zachariášovy písně. Starší muž v okupované zemi se radoval z nečekaného narození a slavil: „pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje“ (L 1, 78–79).

Jsme připraveni mít naději i tam, kde už naděje není?

Vzkříšený Kriste, tys přítomností Ducha svatého vlil do našich srdcí Boží lásku a umožňuješ nám mít naději i tam, kde už není naděje. A z hloubi našeho nitra postupně vyvěrá překvapivý pokoj. Buď pochválen!

[1] V květnu 2024 jsme se dvěma bratry putovali jako poutníci válkou zničenou Ukrajinou. Během léta jsme v Taizé přivítali mladé lidi z Myanmaru, Nikaraguy a Ukrajiny. Na podzim jsem rozmlouval online s mladými lidmi z těchto zemí a také z Betléma a Libanonu. Zároveň se čtyři moji bratři vrátili na Ukrajinu a procestovali ji od východu na západ.

[2] „Bez předchozí zkušenosti naprosté absence horizontu, která je jako noc za bílého dne a nutí jednotlivce i národy zbavit se iluzí, není naděje.“ Corine Pelluchonová v knize L'espérance, ou la traversée de l'impossible (Éditions Payot & Rivages, Paříž 2023), str. 8

[3] „Naděje je lidskou odpovědí na Boží mlčení.“ Jacques Ellul, cituje Anne Lécuová in www.revue-etudes.com/article/esperer/24779

[4] Gustavo Gutiérrez v komentáři k Dt 4, 31 píše: „Bůh na smlouvu nezapomene; věrnost je především paměť. Být věrný znamená pamatovat si, nezapomínat na své závazky, mít smysl pro tradici. Věrnost smlouvě znamená pamatovat na zdroje smlouvy a její požadavky. (…) Skutečná věrnost však předpokládá víc než to; vyžaduje také, co nemusí být na první pohled zřejmé, a to obrácení k budoucnosti. Mít paměť neznamená fixovat se na minulost. Vzpomínka na včerejšek je důležitá, ale jen proto, že nám pomáhá vsadit na zítřek. (…) Věrnost nespočívá v tom, že budeme bez iniciativy setrvávat ve vyšlapaných cestách, ale že je budeme neustále obnovovat; vede nás – měla by nás vést – k inovacím, ke změnám, k navrhování nových projektů.“ (Gustavo Gutiérrez, El Dios de la vida, Ediciones Sígueme, Salamanca, 1992, str. 82–83).

[5] Mnozí mladí lidé, kteří žijí ve válečných oblastech a s kterými jsem hovořil, mluvili o významu zpěvu jako zdroje radosti a síly. Tento dopis bude zveřejněn během evropského setkání v Tallinnu konaného na přelomu let 2024–2025. Nezapomínejme na „zpívající revoluci“, která tolik přispěla k tomu, že Estonsko v roce 1991 získalo pokojnou cestou nezávislost. Lidé vyšli do ulic se zpěvem, aby se postavili hrozbě, které čelili.

[6] Jeden z našich bratří potkal na pouti osobu, která mu řekla: „Přebývá ve mně tvůrčí hněv.“ Právě tato síla ji poháněla k tomu, že chtěla udělat alespoň jednu malou věc, která by změnila současnou situaci.

[7] „Od starce [Siluana] se [Sofronij Sacharov] naučil mnohému, co mělo zásadní význam pro jeho duchovní život. Především tyto dvě věci: jak čelit pocitu opuštěnosti, když místo Boha člověk v modlitbě zakouší jen stísněnou prázdnotu, a jak se vyrovnat s úzkostí, která provází intenzivní modlitbu za trpící svět. První dostala smysl díky konceptu opuštěnosti od Boha, který Sacharov později rozvinul hlouběji, druhá díky příkazu zjevenému starci v modlitbě, který jej předal svému žákovi: ‘„Drž svou mysl v pekle a nezoufej!“ Norman Russell, Theosis and Religion (Cambridge University Press 2024), str. 169

[8] Viz Marek 2, 1–12. Povšimněme si síly naděje, kterou měli přátelé tohoto muže, takže překonali všechny překážky a prokopali se střechou domu, aby se mu pokusili pomoct a donesli ho k Ježíšovi.

[9] Řecké sloveso σπλαγχνίζομαι (splanchnizomai) vyjadřuje velmi silnou emoci. Popisuje vřelou, soucitnou reakci na potřebu. Těžko se překládá: soucit, lítost, sympatie, to všechno částečně postihuje jeho význam. Ale „jeho srdce jim vyšlo vstříc“ možná plněji vyjadřuje niternou reakci, kterou sloveso naznačuje. V Matoušově evangeliu (viz 14, 14; 15, 32; 18, 27; 20, 34) toto sloveso neoznačuje pouze emoci nebo pocit, ale i praktickou reakci, která odpovídá potřebě. V tomto případě Ježíš uzdraví nemocného a poté nakrmí zástup. Emoce vyústí v starostlivou a účinnou akci. Toto sloveso v kostce vystihuje celé evangelium.

[10] Srov. 1 Tim 4, 10: „Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících.“

[11] Srov. Židům 6, 19

[12] Srov. 1 Tessalonickým 5, 8

[13] Synoda o synodalitě umožnila katolické církvi rozpoznat a ocenit rozmanitost, která v ní už existuje. Důležitá byla na této synodě role delegátů z jiných církví. Nedává to novou naději ekumenickému povolání cesty k jednotě všech, kdo milují Krista?

[14] Taizé bylo založeno během války. „Podobenství společenství“, které se snažíme jako bratři různých církví, zemí, kultur a věků žít, potřebuje neustálou péči, aby bylo znamením naděje tváří v tvář rozdělení v lidské rodině.

[15] Srov. Římanům 8, 21–23

[16] Jak můžeme tváří v tvář výzvě změny klimatu a úbytku biologické rozmanitosti prohloubit péči o náš společný domov, kde je vše propojeno?

[17] V naší komunitě Taizé pokračujeme v dopracovávání se k pravdě v souvislosti s obviněními některých bratří ze zneužívání a napadení. Odvaha lidí, kteří trpěli a promluvili, nás musí nutit k tomu, abychom se od nich stále více učili. Tak často hledají znovu a znovu novou naději a život. Motivují nás k tomu, abychom dělali vše, co je v našich silách (viz www.taize.fr/protection), aby setkání konaná v Taizé i jinde byla pro všechny bezpečná a také abychom zvyšovali povědomí o daných problémech. Jsme také vděčni za práci komise pro uznání a odškodnění (viz www.reconnaissancereparation.org/), která naslouchá obětem a zprostředkovává jim pomoc.

[18] „Věřím, že naděje je spojena s pravdou. Dokud jsem si nepřipouštěla vyhlídku na smrt, nemohla jsem naději mít. To platí vždycky. Jako křesťané můžeme mít tendenci utíkat ze situací, které v nás vyvolávají zoufalství – politicky, ekologicky, lidsky… Je normální, že jsme jimi pobouřeni, ale zdá se mi, že nás naděje vybízí, abychom právě tam, v realitě těchto situací, stáli a dívali se na ně v pravdě. Georges Bernanos hodně mluví o naději jako o hrdinské ctnosti. Je to ctnost, která nás pudí něco udělat, k tomu, abychom neutíkali, abychom bojovali za to, co víme, že je dobré, nebo v to věříme. Naděje nás vede k Božímu zaslíbení.“ Clémence Pasquierová, rozhovor Clémence Houdailleové, 11. 10. 2024 v La Croix

[19] V kikujštině (jazyk gĩkũyũ) je jednou z Božích vlastností, že Bůh je „nadějehodný“ – „Mwihokeku“: Bůh, v něhož můžeme vkládat naději. Mwĩhoko – naděje; Wĩhokeku – nadějehodnost; Mwĩhokeku – hodný naděje, např. ngai nĩ mwĩhokeku | Bůh je hoden naděje.

[20] „Znamená-li naděje vzít na vědomí současná nebezpečí, učí nás také žít v přítomnosti a věřit v budoucnost, aniž bychom prodlévali v minulosti a nechali se ovládat záští. Je konečně tím, po čem naše duše touží. Její nepřítomnost v nás vyvolává hořkost nebo násilí. Stejně jako láska v Písni písní i naděje vdechuje do těla, které opustila touha, zase život.“ Corine Pelluchonová v knize L'espérance, ou la traversée de l'impossible (Éditions Payot & Rivages, Paříž 2023), str. 13–14).

[21] „Je to právě osoba na kříži, která trpí jako my, která se stala nikým a která osvětluje naši tragickou lidskou existenci… Nehledíme na Ježíše jako na pouhý příklad k následování, ani se ho nemáme snažit zbožňovat. Vidíme Ježíše jako Boha, který na sebe bere lidskou podobu, trpí a pláče s námi.“ Kwok Pui Lanová, teoložka pocházející z Hongkongu, „Bůh pláče s naší bolestí“, in Nové oči pro čtení: Biblical and Theological Reflections by Women from the Third World (Biblické a teologické úvahy žen ze třetího světa). John S. Pobee a Barbel von Wartenberg-Potter (Meyer Stone Books, Bloomington, IN, 1987), str. 92

[22] Srov. Jan 12, 32

[23] „Svůj pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám.“ (J 14, 27) Charakteristickým rysem vyspělého člověka je nenechat se snadno pohnout věcmi tohoto světa, znepokojovat se strachem, rozrušovat se podezíráním, otřásat se hrůzou, trápit se zármutkem, ale stát pevně v klidu víry jako na pevném a velmi bezpečném břehu, tváří v tvář hrozivé záplavě a bouřím světa. Právě tuto stálost vnesl Kristus do myslí křesťanů a vlil do nich vnitřní pokoj, který je dopřán těm, kdo prošli zkouškami.“ Ambrož Milánský, Traktát III, Jákob a blažený život 6, 28, citováno v Soyons l'âme du monde, str. 109 (Les Presses de Taizé, 1998 a 2025)

[24] Viz www.taize.fr/pilgrims-of-peace

[25] Viz Žalm 85, 11 „Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení.“

Modlitby na každý den

webadmin — 2024-12-02T19:05:04Z

- Modlitba / NoUpdateMention, inc-prayer

Předzvěst jara v Taizé

Marianna — 2024-02-18T16:01:00Z

Čtvrtek 15. února 2024

Jaká je to radost, všechny vás tu tento týden přivítat, a v tak hojném počtu. Mnozí jste vážili dlouhou cestu z Portugalska. Probouzíte nás ze zimy, přinášíte teplo jihu a přivoláváte příchod jara i u nás na severu. Jste mezi prvními, kteří nás letos navštívili, a tak nás připravujete na nadcházející velikonoční a letní setkání. Děkujeme, že jste tady, a děkujeme všem vedoucím a učitelům, kteří obětovali volný čas, aby vás mohli doprovázet. Děkujeme také Donu Antoniovi, biskupovi z Aveira, že je tu v tyto dny s námi.

Vzpomínám si, jak jsem poprvé jel do Portugalska. Bylo mi 18 a s jedním spolužákem jsme právě byli v Santiagu de Compostela. Na konci července jsme pak dorazili do Porta, ale zabloudili jsme a nevěděli, jak najít hostel, kde jsme chtěli přespat. Požádali jsme o pomoc jednoho kolemjdoucího, ale nebyli jsme schopni se domluvit. A tak přivolal dalšího člověka a ten zase dalšího… Nakonec kolem stál snad tucet lidí, kteří nám chtěli pomoct najít, co hledáme. Nemohu zapomenout na laskavost a dobrou vůli těchto cizích lidí vůči dvěma ztraceným Angličanům. To byl můj první zážitek z Portugalska a vím, že tento hluboký smysl pro pohostinnost máte stále.

Mnozí z vás se účastnili Světových dnů mládeže, které se konaly loni v létě v Lisabonu, nebo jste hostili jeho účastníky. Naši bratři tam byli také a o této akci, která umožnila mnoha mladým lidem z celého světa prohloubit víru v Krista a vzájemně se podpořit, jsme slyšeli jen samé dobré věci. A kdo může zapomenout na výzvu papeže Františka, aby v církvi našli místo „všichni, všichni, všichni“?

Když jste přijeli do Taizé, dostali jste Dopis pro letošní rok s názvem „Společné putování“. Žít v každodenním životě víru osamotě není jednoduché: potřebujeme se navzájem. Tento týden jste zažili naslouchání a sdílení. Pomohlo to někomu z vás objevit nebo lépe pochopit, co to znamená důvěřovat Bohu a ostatním?

Někteří lidé do Taizé přijíždějí na čas delší, než je jeden týden. Dnes večer je tu se mnou Marjorie, jedna z našich dobrovolnic z Brazílie. Marjorie, co pro tebe znamená žít v Taizé jako dobrovolnice? Co pro tebe bylo nejdůležitější zkušeností?

Marjorie: Nejdůležitějším okamžikem během této doby, co tu jsem dobrovolnicí, pro mě bylo objevení a skutečné pocítění Boží lásky ke mně přesně takové, jaká jsem. V Brazílii jsem vyrostla ve společnosti, kde je velký tlak na to, abychom něco měli a dosáhli profesního úspěchu. Proto jsem měla dojem, že způsob, jak být někým, aby mě lidé měli nějak rádi, je skrze status, skrze to, co dělám.

Když jsem do Taizé přijela, chtěla jsem tu strávit jen jeden týden. Nechápala jsem přesně, jaký je život tady v komunitě. Ale přesto, že jsem to úplně nechápala, po několika dnech jsem pocítila touhu zůstat tady déle a stát se dobrovolnicí.

Nikdy před tím jsem ve společenství nežila, ale tady jsem se cítila, že mě ostatní přijímají. Cítila jsem, že nemusím dosahovat nějaké úrovně. Cítila jsem svobodu prostě být. Chvíle modliteb, společné i osobní a vzájemné sdílení pro mě byly cenné. Nejhlubší a často nejvíc překvapivé rozhovory se mohou odehrát při jednoduchých činnostech… Umývání nádobí, uklízení záchodů nebo prodeji palačinek v Oyaku. A právě v těchto vztazích s ostatními, v práci a sama se sebou jsem rozpoznala svůj vztah s Bohem a hlubokou lásku, která od něj přichází. A to ve mně něco změnilo. Právě díky této lásce se dnes, i v mém strachu a nejistotě, cítím svobodnější být sama sebou. A hledat cestu, která by pro mě měla smysl.

Většina z vás brzo z Taizé odjede. Jak na této cestě budete pokračovat, až se vrátíte domů? Můžete během dnů, které v Taizé ještě strávíte, přemýšlet nad otázkou „Co jsem tu tento týden objevil/a?“. A až se budete modlit, poproste jednoduchými slovy Boha, aby vám ukázal, jak to, co jste objevili, uskutečňovat v každodenním životě. Není to nic jednoduchého. Ale nedá vám Duch svatý sílu a odvahu, abyste v tomto objevování pokračovali?

Ve čtení dnešního večera nám Ježíš říká tato překvapivá slova: „Kdo přijde o život pro mne, zachrání jej.“ (Lk 9, 24) Nejde o to, abychom lpěli na nějaké zkušenosti a snažili se ji udržet, ale o to, abychom se všichni nechali svými zkušenostmi obrátit ke Kristu, aby mohl proměnit náš život. V určitém slova smyslu potřebujeme jméno Taizé zapomenout, aby se tato proměna mohla odehrát. Každodenní život v rodině, ve škole, při studiu nebo v práci není snadný. Jsme připraveni riskovat život, abychom následovali Krista? Můžete si tuto otázku uchovávat v srdci během následující postní doby?

Zítra večer se k nám v kostele ve 20:00 připojte k tiché modlitbě za mír. Ve světě a společnosti je tolik násilí. Nevinní lidé trpí nespravedlnostmi válek. Můžeme myslet na Ukrajinu, Gazu, Myanmar, rukojmí a jejich rodiny… Trvalý mír vždycky jde ruku v ruce se spravedlností pro všechny, zvlášť pro ty, kdo trpí. Tváří v tvář takovým situacím často nevíme, co máme dělat, ale setrvat v tichu před Bohem může být znamením solidarity s těmito lidmi a touhy darovat jim náš život. A kdo ví, možná se nám během tohoto ticha dostane vhledu, který nás povzbudí, abychom tuto solidaritu žili v praxi a stali se poutníky pokoje.

A nyní jako každý večer bude modlitba pokračovat zpěvem.

Společné putování

Marianna — 2023-12-27T11:13:55Z

Text si můžete stáhnout v PDF

Naše komunita Taizé v posledních 18 měsících prožívala dobrodružství ve víře. Ve spolupráci s dalšími komunitami, hnutími a organizacemi z mnoha křesťanských církví jsme připravovali „Shromáždění Božího lidu“ jménem „Together“ – Společně [1]. Intuice bratra Aloise [2], kterou formuloval při zahájení Synody o synodalitě v katolické církvi, nás vedla k tomu, abychom intenzivněji naslouchali druhým a hledali dary přítomné v různých církevních skupinách i mezi lidmi dobré vůle ve společnosti.

K ekumenické modlitební vigilii, která se konala na Svatopetrském náměstí v Římě, se na pozvání papeže Františka sešlo víc než 20 vedoucích představitelů různých církví, dále všichni účastníci 16. řádného generálního shromáždění biskupské synody katolické církve a 18 000 lidí všech věkových kategorií z celého světa, včetně 4 000 mladých lidí, kteří přijeli na víkendový program a které hostily římské farnosti. Zároveň se na 222 různých místech po celé Zemi shromáždili lidé, aby se modlili ve společenství s účastníky vigilie.

Když se za touto zkušeností ohlédneme, jak jí můžeme porozumět? Jak otevírá budoucnost společného putování křesťanů? Ježíš řekl: „Máte jediného Mistra, vy všichni jste bratři a sestry.“ (Mt 23, 8) Copak křesťané nejsou sestry a bratři v Kristu, spojeni ve společenství, které je sice ještě nedokonalé, nicméně skutečné? Není to snad Kristus, který nás volá a otevírá nám cestu, abychom spolu s ním i s těmi, kdo žijí na okraji společnosti, šli stále dál? Při tomto putování, v dialogu, který usmiřuje, chceme mít na paměti, že se navzájem potřebujeme ne proto, abychom byli silnější, ale abychom přispívali k pokoji v lidské rodině.“ [3]

S vděčností za tento rostoucí smysl pro společenství můžeme najít impuls potřebný k řešení výzev dneška, jako je nářek Země nebo polarizace, které tříští lidskou rodinu. Putujme společně jako Boží lid: setkáváním a vzájemným nasloucháním.

Co to pro nás znamená, znovuobjevit naslouchání druhým lidem? Jsme připraveni projevit pochopení obavám, které lidé vyjadřují, spíš než nad nimi mávnout rukou?

Cestou z Říma do Taizé jsem se zastavil v Lublani, hlavním městě Slovinska, kde se koná naše 46. evropské setkání mladých [4]. Setkal jsem se zde s mezinárodním týmem mladých dobrovolníků, bratry z Taizé a sestrami sv. Ondřeje, kteří setkání připravují, i se slovinskými přáteli. Následující zamyšlení na téma „Společné putování“ je z velké části výsledkem našich rozhovorů z těchto dnů.

Děkuji svým bratřím, lidem, kteří se podíleli na přípravě tohoto dopisu, a všem, kteří se k našemu putování připojí.
S přáním všeho dobrého Vám všem

bratr Matthew

V Lublani jsem slyšel někoho říct: „Bezdomovectví dnes ve společnosti není jen otázkou materiálního domova. Pro mnohé lidi je to niterná skutečnost. Snaha o vnitřní bezpečí však někdy může vést k myšlenkovým pochodům, které jen prohlubují izolaci.“ Někdo další se ptal: „Když máme putovat společně, jak moc spolu musíme souhlasit, než budeme moct vyrazit? Je tu nebezpečí, že prázdné fráze budou zakrývat fakt, že se vzájemně pouze tolerujeme. Když se otevíráme dialogu, podstupujeme riziko.“ Kam nás tyto otázky vedou?

Naslouchání

V centru každého dialogu je naslouchání. Mojžíš řekl Božímu lidu: „Šema Jisra'el“ – „slyš, Izraeli“ – (Dt 6, 4) a tato slova dala jméno každodenní modlitbě tohoto lidu. O staletí později začíná řehole svatého Benedikta z Nursie [5] slovy „naslouchej pozorně“. Řehole, kterou sepsal, byla s rozvojem klášterů přijata po celé Evropě a ovlivnila mnoho pozdějších mnišských pravidel.

Naslouchání je skutkem lásky. Je středem všech vztahů založených na důvěře. Bez naslouchání může jen máloco růst a rozvíjet se. Nemůže bez něj fungovat žádný vztah. Když druhému nezištně nasloucháme, dáváme mu prostor, aby mohl být. Umožňujeme mu vyjádřit, co potřebuje, někdy i to, co není možné říct slovy.

A uprostřed naslouchání je ticho. [6] Bible nám nabízí mnoho takových příkladů. Elijáš se setkává s Bohem v tichém vánku, ne v zemětřesení, vichřici nebo ohni. (1 Kr 19, 11–13) Marie, sestra Marty, sedí u Ježíšových nohou a naslouchá mu. (Lk 10, 39) [7]. „Protesals mi uši“, otevřel jsi mi uši, říká se ve staré biblické modlitbě. (Ž 40, 7)

Často míváme dojem, že uspěje ten, kdo křičí nejhlasitěji. Násilí nabírá na síle na tolika místech, že už nevíme, kam se obrátit. Bůh ale původcem násilí není nikdy, [8] ani se nikdy nevnucuje. „Vyslechnu, co promluví Bůh Hospodin, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid.“ (Ž 85, 9)

Není snaha naslouchat a porozumět druhému cestou, jak jít dál? Když máme „vnímavé, naslouchající srdce“ (1 Král 3, 9), zdaleka to neznamená, že budeme povolní, ani nám to nebrání ozvat se tváří v tvář nespravedlnosti. Naopak nám umožňuje dělat odvážná a tvořivá rozhodnutí zakořeněná hluboko v našem přesvědčení, kde je nám Bůh blíž, než se odvažujeme doufat…

Putování

Procházíme životem jako turisté, nebo jako poutníci? Jen tak cestujeme, abychom mohli zvenku pozorovat, nebo je hluboko v nás nějaká vnitřní touha, která nás pobízí kupředu? Poutník, i když nevidí cíl, hledá v každém kroku smysl cesty a intuitivně cítí směr. Cesta bez smyslu se naopak může stát bezcílným blouděním. [9]

Kdyby se to stalo, vzpomeneme si na Ježíšova slova: „Já jsem ta cesta, pravda i život“? (J 14, 6) Putovat s ním znamená mít tyto tři skutečnosti pohromadě. Ježíš sám je cesta, kterou následujeme, můžeme důvěřovat tomu, co říká, a vede nás k plnosti, kterou si ani nedokážeme představit.

Ježíš ve svém putování nevylučoval nikoho. Byl zakořeněn ve společenství s Bohem a sdílel život s každým, kdo k němu přišel, s lidmi spravedlivými i nespravedlivými. Rozpoznal Boží přítomnost v lidech na okraji společnosti, v hříšnících a vyděděncích, a dokonce i v těch, kdo nepocházeli ze stejného národa. Ježíš rozdal, co měl, ale také od těch, se kterými se setkával, něco dostával. Jeho život byl díky nim náročný, a často obohacený.

Nezve nás Ježíš, tichý a pokorného srdce, [10] ke stejné cestě? Jsme připraveni hledat velkorysost pokory [11] a přijmout to, co nám na této cestě mohou dát druzí?

Společné putování je životem církve a společnosti. Přesto každý člověk potřebuje prostor, aby mohl svou kreativitu a nápady projevit. Tyto dary jsou nám ale dány proto, abychom se o ně dělili, abychom tvořili společný život v církvi a v lidské rodině. Struny kytary jsou nataženy vedle sebe, ovšem teprve když zahrajou společně, vytvářejí nádherný zvuk…

Být s ostatními

Není vždycky snadné být s ostatními. Všichni v sobě nosíme zranění. Někdy jsme si vzájemně ublížili.

Být s lidmi znamená jim naslouchat. Věnovat jim čas a prostor, aby nám mohli říct svůj příběh. [12] Naslouchat jim znamená je přijímat i s jejich odlišnostmi. Možná se neshodneme, nebo dokonce zastáváme jiný světonázor. Je ale úžasné, že když jim nasloucháme, když je necháme vyprávět jejich příběh, spíš než cokoli jiného objevíme společnou lidskost. Rozdíly nejsou tak velké, jak jsme si představovali. Jednota v rozmanitosti je doopravdy možná. [13] A možná ti z nás, kteří touží být Ježíšovými následovníky, s úžasem zjistí, že v Bohu a v Kristu už jednota, která převyšuje naše očekávání, je. (J 17, 21–23)

Odvážíme se ale vzít si k srdci, když nám lidé řeknou, že byli zraněni, nebo dokonce že jsme je zranili my? Tak snadno můžeme upadnout do mechanismů sebeobrany. Přestáváme naslouchat, snažíme se chránit sebe nebo svůj úhel pohledu. Nemá ale soucitné srdce být schopné brát utrpení druhého vážně? Možná ale to, když společně trpíme, může otevřít cestu, abychom byli spolu, i když toto utrpení nejsme schopni nechat za sebou. [14]

Někdy se musíme smířit s tím, že uděláme krok zpět. Tehdy se můžeme svěřit Duchu svatému a prosit ho, aby nás naučil, co potřebujeme umět. [15] Znamená to být dostatečně pokorný, abychom nechtěli vnucovat svoje ideály, ale abychom přijali to, co nám předkládá ten druhý. [16]

A nesmíme se nikdy vzdát naděje. [17] Apoštol Pavel, ohromený nekonečnou láskou Zmrtvýchvstalého Ježíše, když mu dřív zuřivě odporoval, nás ujišťuje, že Duch svatý, který nám byl dán, do našich srdcí vlévá Boží lásku. (Ř 5, 5) Na jeho něžnou přítomnost můžeme spoléhat, i pokud ji právě necítíme. Nezrodí se v nás pak důvěra, třeba jen křehká, která nám dá právě tolik světla, abychom mohli udělat spolu s Bohem a s lidmi, kteří nám byli svěřeni, další krok?

Zůstávat s Bohem, zůstávat s ostatními

Putování na této cestě trvá dlouho – dokonce celý život – stejně jako naslouchání, které potřebuje dostatek času, aby vztahy mohly růst. Možná právě tady přichází na řadu trpělivá vytrvalost a věrnost.

Putovat s ostatními, putovat s Bohem: pro mnohé z nás jsou tyto dvě věci neoddělitelné. Potřebujeme obojí. [18]

Ježíš nás vyzývá, abychom stejně jako ratolesti vyrůstající z vinného kmene zůstávali v něm, jako on zůstává v nás. (Jan 15) Toto „zůstávání“ naznačuje, že jde o něco, co trvá v čase. Nežádá se od nás jen chvilkový závazek, ale to, abychom v něm zůstávali po celý život. Růst a přinášet ovoce můžeme pouze díky setrvávání v něm.

Co je to za ovoce? Ježíš jde ještě dál, když říká: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Jít po této cestě znamená vzít na sebe ten risk, že se vzdáme všeho a budeme následovat Ježíše, abychom ve vší svobodě mohli milovat až do konce. Evangelijní láska není pouhá náklonnost, ale darování sebe sama druhým. Je to cesta našeho života, na které se ze služebníků stáváme Kristovými přáteli.

Ovoce se rodí v životě prožitém v plnosti. Roste přirozeně, když zůstáváme v Kristu a žijeme jeho životem, jako ratolesti přijímají život z vinného kmene. Když přijmeme evangelijní výzvu, můžeme objevit plnost radosti. Jsme na to připraveni?

Putovat společně v dnešním světě

Tváří v tvář dnešním výzvám a své křehkosti, jak jsme už řekli, se někteří lidé občas cítí jako bez domova. Vidíme zraněné Boží stvoření, jehož součástí je i zraněná lidská rodina. Utrpení lidí, kteří byli vykořisťováni a ponižováni, se může přenášet z generace na generaci. Známe rodiny, které jsou rozděleny konflikty a válkami. Uvědomujeme si také, že lidé, kteří vyznávají Kristovo jméno v církvi a také v naší komunitě Taizé, někdy poškodili život ostatních. [19]

Není tu ale povolání, abychom se těmto výzvám postavili společně? V jednom africkém přísloví se říká: „Dlouhá cesta se zdá krátká, když jdeme spolu.“ Při „velké migraci“ divoké zvěře mezi Serengeti a Masai Marou se mláďata musí spoléhat na sílu dospělých, aby překonala řeku a vylezla na břeh. I pro nás jsou chvíle, kdy potřebujeme, aby nás někdo poponesl. Nebo se naučit přijmout, že nás někdo ponese…

A když takovým výzvám čelíme společně, můžeme zažít krásu a transcendenci, které nám pomůžou objevit impuls, díky němuž se vydáme na cestu s novou vitalitou. [20]

V den Ježíšova vzkříšení se dva z jeho přátel obrátili k Jeruzalému, kde byl zabit, zády (Lk 24, 13–35). Jak ale odcházeli, připojil se k nim někdo neznámý. Když s nimi později usedl ke stolu, pochopili, že to je Ježíš. Cizinci nám mohou pomoct rozpoznat Kristovu přítomnost a znovu pochopit, že on zůstává stále s námi.

„Nebojte se,“ šeptá nám v srdci, „já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28, 20) Uslyšíme tento jeho příslib?

Budeme jako kvas vmísený do mouky? (Mt 13, 33) I když jsme skoro bez prostředků a možná se cítíme malí, odvážíme se znovu vydat na cestu: ne sami, ale s ostatními, vzájemně obohaceni společným putováním?

[1] Tato vigilie se konala 30. září 2023. Další informace naleznete na webu together2023.net.

[2] Bratr Alois byl představeným komunity Taizé od smrti bratra Rogera 16. srpna 2005 do 2. prosince 2023. Jak mu můžeme vyjádřit vděčnost za těch 18 let, kdy byl v naší komunitě služebníkem společenství, za jeho neustálé ekumenické snahy a touhu vždy hledat cesty solidarity s lidmi v nouzi?

[3] K čemu nás Bůh povolává tváří v tvář utrpení způsobenému konflikty na Ukrajině, v Palestině a Izraeli, v Afghánistánu, Myanmaru, Pákistánu, na Haiti, v Nikaragui, Súdánu a na mnoha dalších místech dnešního světa?

[4] Od 28. prosince 2023 do 1. ledna 2024.

[5] Svatý Benedikt z Nursie (asi 480 – asi 547) byl otcem západního mnišství.

[6] Během vigilie Together mluvil papež František o tichu: „Dnes večer jsme my křesťané stáli v tichosti před krucifixem ze San Damiana, jako učedníci naslouchající před křížem, který je Mistrovým trůnem. Naše ticho nebylo prázdné, ale chvíle plná očekávání a připravenosti. Ve světě plném hluku už nejsme na ticho zvyklí, ba někdy ho těžko snášíme, protože nás konfrontuje s Bohem i s námi samými. Přesto je základem řeči a života. (…) Mlčení v církevním společenství umožňuje bratrskou komunikaci.“

[7] V mnoha kulturách je sezení u nohou nebo dotýkání se nohou projevem úcty. Co může sezení u Ježíšových nohou znamenat pro nás?

[8] Ježíšova smrt na kříži nám ukazuje, že Bůh je s těmi, kdo trpí, a nikdy nestojí na straně těch, kdo utrpení působí. Ježíš plakal, když jeho přítel Lazar umřel. To, že ho vzkřísil, nám ukazuje, že smrt a utrpení nikdy nemají poslední slovo.

[9] Někdy v životě zažíváme taková období, kdy z různých důvodů nevidíme žádný cíl. V některých chvílích se musíme smířit s tím, že se nacházíme v zemi nikoho.

[10] Viz Mt 11, 30. Není to, když je naše srdce stále mírnější, znamením, že kráčíme s Ježíšem? Opakem lásky není hněv nebo dokonce nenávist, ale tvrdost srdce.

[11] Pokora nemá nic společného s podřízeností nebo ponížením. Naopak, vyžaduje velkou vnitřní sílu a nikdy nepotlačuje nadání nebo kvality člověka.

[12] „Jediný způsob, jak se o našich příbězích dozvědět, je poznat se s lidmi, a ti vám pak mohou příběh vyprávět. (…) Příběhy a zejména písně nám pomáhají si vzpomenout. Proto vyprávím příběhy a zpívám ve svém jazyce adnyamathanha, protože mi to pomáhá vzpomenout si, kdo jsem. Pomáhá mi to vzpomenout si, že jsem stvořena k Božímu obrazu a že Bůh Stvořitel je původcem všeho. A já na to pamatuji.“ Denise Chapmanová, starší kmene Adnyamathanha a pastorka Sjednocené církve v Jižní Austrálii Z knihy Yarta Wandatha © 2014 Denise Chapmanová

[13] Farářka Anne-Laure Danetová píše: „Rozdělení a rozmanitost jsou dvě různé věci. O rozmanitost církví nejde. Ta je normální, a dokonce nutná, protože zohledňuje naši identitu: kulturní, historickou, sociální, etnickou, sexuální atd. I když je tato identita druhotná, protože v Kristu „už není rozdíl mezi židem a pohanem, mužem a ženou“ (Gal 3, 28), existují a právě v nich je existence věřících ztělesněna. Od té doby, co jsou druhotné, se stávají bohatstvím, protože umožňují určitou poréznost. (…) Identitu ani zdaleka nestírají, ale zjemňují ji a posilují, aniž by se od sebe jednotlivé identity oddělovaly. (…) Naopak v druhém rozpoznávají dary a působení Ducha svatého. Umožňují tak utváření identity společné. To je další krok v ekumenickém hnutí, které se posunulo od jednoty v různosti (odmítající všechny formy uniformity) k jednotě ve smířené různosti. (Viz „La diversité en Église, de la division à l'enrichissement mutuel“ in Contacts, Revue Française de l'Orthodoxie č. 282 duben-červen 2023)

[14] Viz svatý Maxim Vyznavač: „Projevujme si navzájem soucit a pokorně se vzájemně uzdravujme.“ (viz Liber Asceticus)

[15] Během společné ekumenické modlitební vigilie jsme vzývali Ducha svatého starobylou modlitbou „Adsumus Sancte Spiritus“ (Stojíme před tebou, Duchu svatý), kterou se účastníci modlili před ekumenickými koncily od nejstarších dob, aby prosili Ducha svatého o ukázání cesty. Viz https://pastorace.apha.cz/?s=Adsumus.

[16] „Ono „Království Boží“ není předmětem ideální vize, ale je zakořeněno ve skutečnosti. (...) Vize, která není zakotvena v realitě tohoto světa, je iluzí. Iluze vzniká neschopností nebo odmítáním čelit životním problémům. Je to únik do říše neskutečna, mimo svět reality.“ Choan-Seng Song, tchaiwanský teolog, in Jesus and the Reign of God, Fortress Press, 1993, s. 77

[17] Juliana z Norwitche, anglická poustevnice a mystička žijící ve 14. století, ve svém spise Zjevení Božské lásky napsala: (Bůh) si přeje, abychom věděli, že nedbá jen na věci vznešené a nejlepší, ale že dbá i na malé a nepatrné, na nízké a prosté, stejně na jedny jako na druhé. To má na mysli, když říká: „Všechno bude dobré.“ Chce, abychom věděli, že ani ta nejmenší věc nebude zapomenuta…

[18] „Smysl pro Boží přítomnost budeme mít zkreslený, pokud neuvidíme Boží realitu ve vztahu k realitě našich bližních. A smysl pro realitu bližního budeme mít zdeformovaný, pokud ho neuvidíme z hlediska Boží reality.“ Kosuke Koyama, japonský teolog, in Water Buffalo Theology, Orbis Books, 1974, s. 91

[19] Viz Dopracovat se k pravdě. Přijímáme, že se jedná o neustálý proces učení, v němž nasloucháme těm, kterým bylo ublíženo, bereme na vědomí jejich utrpení a děláme vše pro to, abychom zajistili pro všechny bezpečné prostředí.

[20] Sv. Augustin napsal: „Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá i tak nová. Pozdě jsem si tě zamiloval. A pohleď: tys byl uvnitř a já venku a hledal jsem tě tam a vrhal jsem se, já hrozný člověk, na to krásné, co jsi stvořil. Tys byl se mnou, a já jsem s tebou nebyl. (…) Dotkl ses mě a vzplanul jsem po tvém pokoji.“ (Vyznání 10.27.38, překlad Ondřej Koupil, Karmelitánské nakladatelství Praha, 2019, s. 275–6)

Vnitřní život a solidarita

Marianna — 2022-12-25T18:00:00Z

Kde můžeme najít zdroj všeobsáhlého bratrství, ať už v rámci naší lidské rodiny, nebo zahrnující celé stvoření? V duchovních tradicích národů Země vykrystalizovaly v průběhu času různé odpovědi.

Nastal čas, aby křesťané dosáhli hlubšího pochopení víry. Ne proto, abychom se nějak prosazovali nebo tvrdili, že máme odpověď na všechno, ale proto, abychom účinněji přispěli ke společnému hledání těch, kdo se nechtějí jen podřídit osudu, ale rozhodli se pracovat na řešení velkých výzev současnosti. Toto Poselství pro rok 2023 se snaží najít způsoby, jak obnovit křesťanský život v naší době.

„Modlitba a konání spravedlivých skutků“ Takto formuloval pastor Dietrich Bonhoeffer svou intuici během hrozných let druhé světové války. [1] Když byl uvězněn, přemýšlel o podstatě křesťanského života. Uprostřed tragédie války prohlédl. V temnotě tehdejší doby viděl jasně:

Naše křesťanství bude záležet dnes jen ve dvou věcech: v modlitbě a v konání spravedlivých skutků mezi lidmi. Všechno myšlení, řeči a organizování ve věcech křesťanských se musí obnovit z těchto modliteb a skutků. [2]

Jak tuto intuici převést do dnešní situace? Každý může najít vlastní odpověď. My v Taizé bychom řekli, že takto: prohlubováním svého vnitřního života a solidaritou s ostatními nebo, jinými slovy, tím, že budeme posilovat život v modlitbě a rozšiřovat přátelství...

Svědectví Dietricha Bonhoeffera nám může pomoct objevit znamení Boží přítomnosti v našem životě. Velmi dobře si uvědomoval působení absolutního zla své doby. A přesto mu vnitřní síla umožnila stejně jako mnoha dalším lidem minulosti i současnosti, kteří se dodnes ocitají v situacích extrémního násilí, rozhodnout se pro naději, pro důvěru v Boha, aniž by si nad lidstvem zoufal.

I my se můžeme v současné situaci rozhodnout důvěřovat. Můžeme uprostřed našeho světa svobodně rozeznat světlo, které přichází odjinud. I když procházíme těžkou zkouškou, i když se zdá, že Bůh neodpovídá na naše volání, v našich srdcích už vychází světlo jako jitřenka (2 P 1, 19).

Bratr Alois

Rozhodnout se důvěřovat

Co by mohlo změnit náš pohled na svět a probudit naši kreativitu, když je dnes mladá generace, a nejen ona, zatížena velkými břemeny? Je tu samozřejmě mnoho důvodů k pocitům hluboké úzkosti, která může ovlivnit naše vnímání světa i pohled na sebe sama. Někteří lidé mohou dokonce začít pochybovat o Bohu a jeho přítomnosti ve světě.

Mít obavy je pochopitelná reakce. Může být prospěšná, pokud nás vede k rozpoznávání a chápání nebezpečí, která nám hrozí, a k tomu, abychom byli jasnozřiví, ne naivní. Musíme si však dávat pozor, abychom nepodlehli rezignaci, cynismu nebo strachu, které nás mohou uvěznit ve spirále negativity.

Abychom se nedostali do takové slepé uličky, evangelium nám dává směr tím, že ukazuje na Ježíše Krista, který kráčí před námi. Kristus během svého života zažíval radosti, ale i starosti. Byl vystaven stále se stupňujícímu nepřátelství, které vedlo až k extrémnímu násilí kříže. Smrt však neměla poslední slovo, protože ho Bůh vzkřísil a žije navěky. V tom je neslýchanost evangelia. Jeho první svědkové nás zvou, abychom přijali riziko, které důvěra k tomuto poselství představuje.

Kristus i dnes doprovází každého člověka, aby všem zprostředkoval bezmeznou Boží lásku. Skrze Ducha svatého, Boží dech, nás uschopňuje stát na vlastních nohou a dává každému člověku nezcizitelnou důstojnost.

Nenechme se tedy ovlivňovat jen tím, co k nám přichází zvenčí, ale přijměme také ono vnitřní světlo, onu důvěru, která se nazývá víra.

Hledat obnovu v modlitbě

K přijetí nového pohledu na svůj život, ostatní lidi a svět je nutné podniknout osobní kroky. To se stane v hloubce našeho nitra, když přijmeme Boží laskavou přítomnost v našem životě. Je to vnitřní změna směru, kterou evangelium nazývá také obrácením a která nás vede k přijetí Boží útěchy a k tomu, abychom stále více milovali.

Všichni můžeme hledat místa a chvíle, kdy bychom mohli prožít takové vnitřní ticho, otevřít si prostor pro naslouchání a objevit společenství s Bohem. K tomu vyzýval své přátele už Ježíš: „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt.“ (Mt 6, 6)

Tato výzva dnes vyvolává dojem, jako že chce jít proti proudu. Žijeme v době, kdy roste polarizace a prohlubují se rozpory ve společnosti a někdy dokonce i v církvích nebo rodinách. To způsobuje, že nad tichým vnitřním růstem, který potřebuje čas, vítězí spíš hluk a lži.

Modlitba je proto ještě důležitější: je zdrojem naděje, cestou k rozvaze, umožňuje nám udržovat dveře dialogu otevřené, a to i s těmi, kteří nám odporují nebo kdo mají jiné obzory než my.

Kráčet společně s ostatními

Kromě osobní modlitby je tu ještě další povolání, a to kráčet společně s ostatními, s ohledem na ono všeobsáhlé bratrství, jehož znamení se snažíme rozeznat. Vnitřní život není něco, o co lze usilovat izolovaně, ale pokračuje při společném úsilí s těmi, kdo sdílejí stejné hledání.

Začněme prohlubováním viditelné jednoty křesťanů! Samozřejmě ne proto, abychom byli silnější tváří v tvář nepřátelskému světu, ale proto, aby se mohla projevit dynamičnost evangelia. Není nutné čekat na doladění všech teologických otázek, abychom se mohli sejít ke společné modlitbě.

Když se jako křesťané různých denominací setkáváme, povšimneme si někdy, že některé postoje se zdají, nebo skutečně mohou být, neslučitelné, minimálně na úrovni pojmů. Místo jejich zdůrazňování je možný jiný přístup: začít a vždycky znovu začínat společnou modlitbou. Právě taková zkušenost jednoty umožní Božímu lidu směřovat k vyznání víry, které by nám bylo společné.

Možná nám to také umožní změnit svůj pohled na církev: mohli bychom ji čím dál víc vnímat jako velkou rodinu těch, kdo se jako Kristovi následovníci rozhodli pro lásku? Přestaňme mezi sebou udržovat rozpory tím, že se budeme pohybovat po rovnoběžných kolejích, které se nikdy nesetkají! Jen pak budeme kvasem pokoje.

Hledání viditelné jednoty musí jít ruku v ruce s uznáním zla, které se událo i v našich církvích, a s pevným odhodláním provést nezbytné změny. Mnoho lidí vidělo, jak se jejich důvěra zhroutila. Jsme si dobře vědomi, že důvěru některých lidí jsme zradili i v Taizé. Důvěra je křehká a je třeba ji vždy obnovovat a znovu budovat, což je možné pouze prostřednictvím naslouchání těm, kteří byli zraněni. [3]

Rozšiřovat své přátelství

Pokud má církev přispívat k všeobsáhlému bratrství, je povolána, aby byla znamením přicházejícího Božího království a aby objevovala, k čemu nás Duch svatý dnes volá. Zde jsou některé z těchto výzev, které je třeba prohloubit společně s ostatními.

Pro mnohé lidi, kteří se snaží vytvářet svou identitu, je dnes stále důležitější pocit, že někam patří. Takový pocit sounáležitosti se však nemůže rozvíjet vymezováním se vůči ostatním a konfliktem s nimi, ale respektem a setkáním. Ano, hledejme tu část pravdy, kterou mají druzí – to nám pomůže růst.

Místem vzájemného respektu může být dialog mezi věřícími různých náboženství. V tomto dialogu je otevřenost vůči ostatním možná, když jsme sami zakořeněni ve své vlastní náboženské tradici, jako strom, který potřebuje hluboké kořeny, aby mohl mít široce otevřené větve. Je možné i opravdové přátelství, přestože zahrnuje určitou bolest z toho, že druhý člověk nemůže sdílet všechna naše nejhlubší přesvědčení.

Mnoho lidí bolestně pociťuje, jak hluboce rasismus a diskriminace všeho druhu zatěžují mezilidské vztahy v mnoha společnostech po celém světě. Hledejme společně, co nám může pomoci změnit pohled na druhé, například nasloucháním těm, kteří opustili svou zemi původu... Přijměme tu jinakost, která dokáže proměnit v obohacení každé setkání.

Jsme dostatečně pozorní k nářku země? Lidská činnost a nedbalost příliš často poškozují naši nádhernou planetu, jak nám připomínají ekologické katastrofy a extrémní klimatické jevy, které se v poslední době množí. Je nezbytné, abychom si uvědomili odpovědnost, kterou Bůh lidstvu svěřil. Je potřeba přijmout politická a ekonomická rozhodnutí. Každý z nás ale už nyní může zjednodušit svůj životní styl a obnovit smysl pro úžas nad krásou stvoření.

V souvislosti s válkou, která zuří na Ukrajině a na mnoha dalších místech světa, je pro některé lidi obtížné se modlit, jako by tu Bůh tváří v tvář zlu nebyl nebo mlčel. A přesto v nás modlitba za mír probouzí smysl pro odpovědnost a solidaritu se všemi, kdo tragédií války tak nezměrně trpí. Nejde o to chtít nějaký snadný mír, který přisoudí vítězství agresorovi, ale skutečný a náročný mír, který, pokud má být trvalý, musí jít ruku v ruce se spravedlností a pravdou. Ano, modlitba za mír je naléhavější než kdy dřív.

Důvěra v Boha nám, kdo věříme, může dát naději, která je silnější než strach z budoucnosti. Není to naivní důvěra, ale v srdci ukotvené přesvědčení, že Bůh působí ve stvoření a že nás volá, abychom se i my zapojili a převzali odpovědnost za sebe... i za další generace.

Když se mír zdá být nedosažitelným ideálem a násilí rozpolcuje rodinu národů, když nás znepokojují nejrůznější nebezpečí, připomeňme si toto: ve vnitřním životě, i třeba jen chudém, když jsme solidární se svým bližním, když se rozšiřuje přátelství, tehdy nám jde naproti vzkříšený Kristus. Mění náš životní postoj, vede nás do širého světa a zve nás, abychom podnikli nečekané kroky kupředu. Budeme ho umět přijmout?

Poselství ve formátu PDF

[1] Dietrich Bonhoeffer (1906–1945) byl členem protihitlerovského odboje a působil ve Vyznávající církvi. V roce 1943 byl uvězněn a v roce 1945 popraven. Jeho texty, dopisy a úvahy psané ve vězení, měly po válce velký vliv a zůstávají významné dodnes.

[2] „Myšlenky ke křestnímu dni D. W. R. **“ (květen 1944), in Na cestě k svobodě [Listy z vězení], s. 220.

[3] K tomuto tématu viz poselství bratra Aloise „V církvi i v Taizé je třeba pokračovat v dopracovávání se k pravdě“, které bylo zveřejněno u příležitosti evropského setkání v Rostocku a je k dispozici online na www.taize.fr/protection.

Stát se tvůrci jednoty

Marianna — 2021-12-26T23:10:47Z

Pomáhat jednotě růst, vytvářet pouta mezi lidmi: to je jedna z největších výzev naší doby.

Současnost se vyznačuje vývojem, který si často protiřečí. Na jednu stranu si lidstvo čím dál tím víc uvědomuje, jak provázané a vzájemně spojené je s celým stvořením. Pandemie nám znovu ukázala, že jsme jedna lidská rodina. Některými těžkostmi procházíme všichni dohromady a i překonat je tedy můžeme jedině společně.

Na druhou stranu se svět stále víc polarizuje: sociálně, politicky i eticky. To vede ve společnosti, mezi jednotlivými zeměmi, a dokonce i v rodinách k vytváření propastí. K těmto rozporům nejsou imunní ani křesťané.
Nyní, když se rozdíly mezi církvemi, ale i uvnitř nich prohlubují a stávají se z nich nesváry, může být naše svědectví o pokoji při vší naší rozmanitosti životně důležité.

V některých zemích jdou tyto rozpory ruku v ruce s obrovskou ztrátou důvěry v křesťanská společenství, kterou způsobilo odhalení případů sexuálních útoků a duchovního zneužití, ke kterým v nich došlo. Byla zrazena důvěra mnoha lidí. I my v Taizé, stejně jako jinde, jsme se v posledních letech začali dopracovávat k pravdě v těchto závažných otázkách. A chceme udělat vše, co je v našich silách, aby Taizé bylo pro každého bezpečným místem (viz www.taize.fr/protection).

Církev je povolána, aby byla přátelským místem pro všechny. Proto je dnes nutné radikální obrácení k věrnosti evangelijnímu poselství. Kristus svou láskou, která se vydala až k sebedarování, otevřel nový pramen, z něhož můžeme čerpat sílu k životu jako bratři a sestry, k podpoře důstojnosti každého člověka a péči o stvoření. Kristus nás vybízí, abychom tím, že budeme žít v bratrském společenství, byli znamením, že přišel sjednotit všechny lidi v Boží lásce.

Chtěl bych, aby nás tyto Podněty pro rok 2022 pozvaly k zamyšlení nad otázkou: Jakou roli můžeme spolu s těmi, kdo jsou nám blízcí, hrát v našich církvích, společenstvích, a dokonce sami ve svém srdci, aby rostla jednota v lidské rodině a jednota se vším stvořením?

br. Alois

Po každém podnětu následuje text, který nám může pomoct ještě víc prohloubit svoje úvahy. Tyto krátké citace budou sloužit i jako základ k dalším článkům na webu, v podcastech a při workshopech v Taizé.

Ke každému podnětu budou také zveřejněny online biblické citace a komentáře. Poslouží i jako výběr textů pro biblické úvody v Taizé.

První podnět | Radost z přijetí

Každý z nás může přispět k budoucnosti lidské rodiny, aby mohla žít v pokoji a jednotě. Začíná to vztahy, které mezi sebou vytváříme. Musíme se o sebe navzájem starat: v rodinách, mezi příbuznými i přáteli, a to zvlášť v těžkých dobách.

Jednota lidské rodiny se také posiluje vždy, když se otevřeme těm, kdo pocházejí z jiného prostředí než my sami. Mohli bychom se vydávat k ostatním častěji, a to i k těm, koho bychom třeba spontánně neoslovili? Často budeme překvapeni, že od nich dostaneme něco, co jsme si ani neuměli představit.

Pokud se nenecháme paralyzovat strachem a váháním, dostane se nám radosti z přijetí. Svou identitu nacházíme ve vztazích s ostatními. Mohou nám dokonce pomoct překonat období vnitřního smutku a dát nám smysl života.

Ježíš v jednom podobenství vypráví, jak zraněnému pomůže kolemjdoucí cizinec. Tím, že to udělá, tento muž riskuje, že překročí etnické, politické i náboženské hranice. Nedal ale tehdy tímto spontánním činem, kdy se zraněnému stal bližním, smysl svému životu? Postavu „milosrdného Samařana“ si pamatujeme a jsme jí inspirováni ještě dnes. (Lk 10, 2937)

„Jedno ze rčení v naší zemi je ubuntu – esence toho, co znamená být člověkem. Ubuntu mluví především o tom, že není možné jako člověk existovat v osamocení. Mluví o tom, jak jsme spolu spjati. Příliš často o sobě uvažujeme jako o jedincích, kteří jsou odděleni jedni od druhých, a přitom jsme spojeni a to, co děláme, ovlivňuje celý svět.“ – Od emeritního arcibiskupa anglikánské církve Desmonda Tutua, bojovníka proti apartheidu a za smíření v Jižní Africe

Druhý podnět | Pěstovat dialog

Pomáhat jednotě růst vyžaduje nejprve vytvářet pouta důvěry. Ale příliš často ohrožuje lidské vztahy nedůvěra. Ve veřejných debatách i na sociálních sítích je verbální agrese stále běžnější a lidé jsou manipulováni strachem. Jak bychom na to měli reagovat?

Můžeme si zvolit naslouchání a zahájení dialogu. To neznamená, že bychom měli ostatním říkat, že sdílíme jejich názor, pokud tomu tak není, ale měli bychom spíš dělat všechno pro to, aby rozhovor s těmi, kdo smýšlejí jinak než my, neskončil. Snažme se ze všech sil vyhnout ztroskotání dialogu.

Dejme si předsevzetí, že nikdy nebudeme nikoho škatulkovat nebo si předávat předsudky. Nikdo by neměl být zredukován na nějaký svůj čin nebo názor. A neshodu, třeba i radikální, je možné sdělit bez agrese, přestože musíme přiznat, že v některých chvílích, když čelíme určitým nespravedlnostem, je nutné vyjádřit i hněv.

Někdy prohlubuje rozdělení ve společnosti reflex chránit si svou identitu, což platí i pro křesťanská společenství. Mohli bychom si místo vymezování se vůči druhým vytvořit identitu a pocit sounáležitosti, které otevřenost k ostatním nevylučují?

„Nejopravdovější a nejintimnější přátelství mohou vznikat i mezi lidmi, kteří o zásadních otázkách smýšlejí odlišně. To s sebou samozřejmě nese určitý prvek bolesti, ale tím je nám náš přítel ještě dražší.“ – Od francouzského filozofa Jacquesa Maritaina z roku 1970

Třetí podnět | Všichni jsme bratři a sestry

Pomáhat jednotě růst s sebou nese odmítnutí sociální nerovnosti. Polarizace někdy mohou mít původ ve vyloučení. Jím trpí nebo je pociťuje ohromné množství lidí, a dokonce celé národy.

Projevujme spolu s křesťany všech církví, s věřícími jiných náboženství i s lidmi dobré vůle, kteří v Boha nevěří, solidaritu s těmi, kdo se nacházejí v nejistých životních situacích, s vyloučenými a s migranty, jejichž život byl často poznamenán velikým utrpením.

Možnost žít jako bratři a sestry začíná u našich dveří. Překonávejme bariéry, které nás rozdělují, a spřátelme se. Uvidíme pak, že se naše srdce otvírá, roste a že jsme stále lepšími lidmi. Jsme si dostatečně vědomi toho, že náš osobní způsob života může mít vliv dokonce i na druhém konci světa?

Žít jako bratři a sestry je pro věřící neoddělitelné od víry. Ježíš řekl: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25, 40) Ježíš Kristus se tím, že přišel na svět, sjednotil se všemi lidmi. Když se vydáváme k lidem zraněným životem, přicházíme blíž k Ježíšovi. Oni nás přivádějí k důvěrnějšímu vztahu s ním.

„Největší výzva současnosti je toto: jak provést revoluci srdce, revoluci, která musí začít v každém z nás. Když začneme sami sebe dávat na poslední místo, umývat ostatním nohy, milovat své bratry a sestry tou vřelou láskou, vášní, která vedla ke kříži, tehdy můžeme skutečně říct: ‘Teď jsem začal/a.“ – Od americké novinářky Dorothy Dayové, která se angažovala v boji za lidská práva, z roku 1963

Čtvrtý podnět | Solidarita s celým stvořením

V současné době zřetelně vidíme jednotu všeho stvoření. Propojenost všeho živého nám ukazuje, že v určitém smyslu jsme sestrami a bratry všech živých tvorů. Pro věřící je naše obdivuhodná planeta darem od Boha, který nám ji svěřil, a my ji musíme předat zase dalším generacím.

Dnes vidíme, jak moc je planeta oslabená lidskou činností. V poslední době přírodní katastrofy a extrémní klimatické události ovlivnily velké části světa. Stále víc lidí bude muset v důsledku těchto problémů opustit svou vlast, která přestává být obyvatelná. A už celá desetiletí nás velký počet výzkumných prací varuje před ztrátou biodiverzity.

Tváří v tvář těmto ekologickým krizím jsou nezbytné politické reakce, vědecké inovace a společenská rozhodnutí. Mnoho mladých lidí se odvážně zapojuje do hledání řešení, ale je pravda, že někteří z nich jsou z pochopitelných důvodů frustrovaní a rozzlobení.

Nenechme se tím odradit! Proměna často začíná s „téměř ničím“. Víra v Boha vede věřící, aby se angažovali a důvěřovali, že lidstvo bude schopné na tyto krize reagovat. Můžeme se sami sebe ptát: Jaký konkrétní krok, a třeba jen docela malý, můžu v nadcházející době učinit, aby mohla začít nebo se prohlubovat ekologická změna?

„My všichni, ať už jsme kdokoliv a kdekoliv, můžeme mít podíl na společné odpovědi na bezprecedentní hrozbu klimatické změny a zhoršování životního prostředí. Péče o Boží stvoření je duchovním posláním, které vyžaduje, abychom se začali angažovat. Nastal kritický okamžik. Závisí na něm budoucnost našich dětí a našeho společného domova.“ – Společné prohlášení papeže Františka, patriarchy Bartoloměje a canterburského arcibiskupa Justina Welbyho z 1. září 2021

Pátý podnět | Zápal pro jednotu křesťanů

Hledání jednoty je pro křesťany velká výzva. Jak bychom mohli být kvasem bratrství, pokud zůstaneme rozděleni? Jedinečný zdroj jednoty nacházíme v Kristu. (J 17, 2021; Ef 2, 14) Tím, že obětoval svůj život na kříži, se vydal až do krajnosti lásky, která ničí nenávist a přehrady mezi lidmi.

Evangelium nás volá, abychom překonávali rozdělení a vydávali svědectví o jednotě, která je možná i ve velké rozmanitosti. Není právě toto obzvlášť důležitý příspěvek, kterým mají křesťané pomoct k tomu, že lidská rodina bude žít společně v bratrství? Takové svědectví mluví jasněji než slova.

Evangelium nás pobízí, abychom pěstovali umění vytvářet jednotu. Tvůrci jednoty můžeme být všichni, když budeme vytvářet pouta naslouchání a přátelství, ať už jsme kdekoliv.

Rozdíly, které mezi námi přetrvávají, musí být v dialogu mezi křesťanskými denominacemi brány vážně a v teologickém bádání je nutné pokračovat. Ale dialog sám o sobě k viditelné jednotě nevede.

Abychom pokročili, měli bychom se my, pokřtění členové různých církví, častěji scházet ke společné modlitbě soustředěné na Boží slovo. Kdo ví? Duch svatý nás může překvapit. Můžeme objevit, že je to Ježíš, kdo nás svádí dohromady, a že Kristova láska může zářit mnohem jasněji, když pokorně uznáme, co nám chybí, a když se otevřeme tomu, co můžeme dostat od ostatních.

„Důležité je přijmout to, že budeme vzájemně dávat jedni druhým a naopak od nich přijímat. Ne, abychom upadli do dogmatického relativismu, ale abychom dosáhli porozumění, že to podstatné z apoštolské víry může být vyjádřeno různými, ale sbližujícími se způsoby. Co se týče ostatního, musíme doufat, čekat na nové vylití Ducha a být připraveni ho přijmout.“ – Od Elisabeth Behr-Sigelové, pravoslavné teoložky, z roku 1986

Šestý podnět | Nechat Boha sjednotit naše srdce

Aby mohla jednota růst, musíme se angažovat celou svou bytostí. Takové nasazení začíná v našem srdci. Slovy starobylého žalmu stoupá k Bohu naše modlitba: „Veď (sjednoť) mé srdce, aby se bálo tvého jména.“ (Ž 86, 11)

Nemusíme někdy ze svých přání vybírat a přijmout, že nemůžeme dělat nebo žít všechno, pokud chceme k takové vnitřní jednotě směřovat? Jestliže se před námi otevírá mnoho možností, snažme se rozpoznat, které z nich nejvíc vedou k pokoji, poznání a štěstí.

Je v nás hluboká touha po společenství a jednotě, která pochází od Boha, a v modlitbě ji můžeme vyjádřit. Když zůstaneme v tichu o samotě s Bohem, třeba jen s velmi málo slovy, může nám to pomoct hledat znovu smysl života a být připraven nechat opět v sobě působit Ducha svatého.

Jedna cesta k tomu, abychom našli jednotu srdce, je možná vždycky: můžeme obrátit pohled k Ježíši Kristu, učit se ho stále lépe poznávat a svěřit mu své radosti i starosti. I uprostřed těžkostí a přesto, že si ohledně budoucnosti nemůžeme být jisti téměř ničím, můžeme krok za krokem pokračovat na cestě s jistotou, že vzkříšený Kristus nás skrze Ducha svatého vždycky doprovází.

(„Vstoupit do ticha znamená naslouchat Bohu; znamená to odstranit vše, co nám brání mu naslouchat nebo ho slyšet. Znamená to naslouchat Bohu všude tam, kde vyjadřuje svou vůli, v modlitbě i mimo ni. Ticha je nám zapotřebí, abychom mohli plnit Boží vůli. Ticha, které je rozšířené o naši další schopnost, kterou tolik přehlížíme – nebo kterou z nevědomosti pohrdáme – o rozjímání. Musíme „sbírat“ stopy, indicie, pozvání, příkazy Boží vůle, jako zemědělec sbírá a ukládá ve stodole úrodu nebo jako vědec shromažďuje výsledky svého pokusu.“ – Od francouzské spisovatelky a sociální pracovnice Madeleine Delbrêlové z roku 1968)]

Text ve formátu PDF

Přímé přenosy modliteb z Taizé

Marianna — 2021-05-05T21:07:00Z

Každou sobotu

Každou sobotu ve 20:30 se bude živě vysílat video s modlitbou z Taizé na sociálních sítích. Na této stránce najdete následně odkaz.

Program modlitby — 09/08/2025

Píseň Alleluia (94)

Žalm 23 Alleluia 22 (77)

Biblické čtení Psalm 27:4

Píseň Atme in uns (158)

— Ticho —

Přímluvy Kyrie 9 (83)

Píseň In te confido (46)

Požehnání

Píseň Laudate Dominum (10)

Evangelium John 20:19-23

Písně Az egek és a földek (118)

Ô toi, l'au-delà de tout (149)

All songs from Taizé are © Ateliers et Presses de Taizé.
The song numbers refer to the Taizé songbook 2025-2026.
The songs can also be found from this page.

Psalms for the week

Každý den

Každý večer je možné poslouchat přenos modlitby z Taizé živě

Od pondělí do soboty ve 20:30 audio přenos z chrámu Smíření –⁠ přehrávač najdete v rámečku na vstupní stránce nebo níže.

Přímé přenosy modliteb z Taizé

Záznam modliteb

K dispozici je taky záznam posledních dvou modliteb pro ty, kteří si přejí se k modlitbě připojit později.

2022-02-28 20:30
Your browser does not support the audio element.
2022-02-27 20:30
Your browser does not support the audio element.

Typický program modlitby

V této sekci najdete noty a zvukové stopy, které vám pomohou při učení různých hlasů zpěvů z Taizé.

Večerní modlitba

Píseň
Žalm
Biblické čtení
Píseň
Ticho
Přímluvy nebo chvály
Píseň
Požehnání
Písně

Příprava modlitby se zpěvy z Taizé

webadmin — 2021-03-07T21:30:00Z

Jak vytrvat ve společné modlitbě? Tato otázka se objevuje často po pobytu v Taizé nebo po účasti na nějakém setkání mladých Taizé.

Na pomoc těm, kteří se ptají, jak připravit meditativní modlibu, která „nemá ani začátek ani konec,“ uvádíme několik podnětů.

Pro začátek modlitby vyberte jeden nebo dva chvalozpěvy.

Žalm

Ježíš se modlil tyto starodávné modlitby svého lidu, křesťané v nich odedávna nacházeli zdroj života. Žalmy nás uvádějí do velkého společenství všech věřících. Naše radosti i trápení, naše důvěra v Boha, naše touha, a dokonce i naše úzkost nacházejí v žalmech prostředek k vyjádření.

Verše žalmu může číst nebo zpívat jedna osoba nebo se v tom mohou střídat dva lidé. Po každém verši všichni zpívají aleluja nebo jinou odpověď. Pokud se verše zpívají, měly by být krátké, většinou dva řádky. Někde je možné, aby všichni drželi tón, do kterého sólista zpívá verš (tón se někdy v posledním akordu mění). Pokud se verše nezpívají, ale čtou, mohou být delší. Není nutné použít celý text žalmu. Vyberte klidně jen několik veršů: vždy ty nejpřístupnější.

Čtení

Četbou Písma svatého se přibližujeme „k nevyčerpatelnému prameni, jež žíznícímu poskytuje samého Boha“. (Origenes, 3. stol.) Písmo je „dopis Boha svému stvoření“, který nám dává „odkrýt Boží srdce v Božích slovech“. (Řehoř Veliký, 6. stol.)

Společenství, která mají modlitby pravidelně, často čtou knihy Písma systematicky. Modlitby, které se konají jednou týdně nebo měsíčně, mohou využívat úryvky podle vlastního výběru, které se například hodí k tématu modlitby a období roku. Přednes úryvku může být uveden slovy „čtení z …“ anebo „evangelium podle…“. Pokud se čtou dvě čtení, může být první ze Starého zákona, epištol nebo Skutků apoštolů nebo knihy Zjevení, druhé by mělo být vždy z evengelií. V tom případě je možné mezi čteními zazpívat jednu meditativní píseň.

Před tímto čtením nebo po něm se může zazpívat oslavující světlo Kristovo (např. Před tebou nebo Ježíši, přijď). Dítě nebo někdo z mladých lidí zapálí při tomto zpěvu svíci nebo lampu na podstavci – symbol připomínající Kristovu lásku, která je v životě každého člověka a v životě lidstva jako oheň, který nikdy nezhasíná, i když je noc velmi tmavá.

Píseň
Ticho

Když se snažíme vyjádřit společenství s Bohem slovy, často se nám nedostávají. Ale v srdci každého člověka se skrze Ducha svatého sám Kristus modlí víc, než si umíme představit.

Přestože se Bůh s námi nikdy nepřestává snažit komunikovat, nikdy se nechce vnucovat. Boží hlas je často slyšet jen jako šeptnutí, tichý dech. Setrvání v tichu před Boží přítomností spolu s otevřeností Duchu svatému je už modlitbou.

Cesta ke kontemplaci neznamená snahu dosáhnout vnitřního ticha za každou cenu tím, že použijeme nějakou techniku, která v nás vytvoří prázdno. Pokud místo toho necháme s dětskou důvěrou Krista, aby se tiše modlil v nás, objevíme jednoho dne, že v hloubce našeho nitra přebývá něčí Přítomnost.

Pro ticho uprostřed společné modlitby zvolíme raději jednu delší tichou chvíli (5–10 min.) než několik kratších. Pokud přítomní nejsou na modlitbu v tichu zvyklí, můžeme jim předem vysvětlit, o co se jedná. Možné je také ticho uvést slovy: „Nyní bude modlitba pokračovat několika minutami v tichu.“

Přímluvy nebo chvály

Modlitba proseb anebo chval, někdy podporovaná společenstvím tichým tónem podobně jako v případě žalmu, se může stát jakoby „ohnivým sloupem“ v srdci společné modlitby. Prosbami se naše modlitba rozšiřuje na rozměry celé lidské rodiny: svěřujeme Bohu radosti a naděje, zármutek a utrpení všech lidí, zvlášť těch, na které nikdo nepamatuje. Modlitba chval nás uschopňuje oslavovat vše, čím je pro nás Bůh.

Podobně jako u žalmu může jedna osoba nebo dva lidé zpívat nebo číst prosby či chvály, po kterých všichni zazpívají odpověď jako Kyrie eleison, Gospodi pomiluj (Pane, smiluj se) nebo Chvála tobě, Pane. Po předem připravených prosbách nebo chválách je možné ponechat trochu času, aby lidé spontánně vyslovili to, co si nesou v srdci. Tyto modlitby by měly být krátké a adresované Bohu: neměly by se změnit v rozhovor, ve kterém bychom si navzájem sdělovali své myšlenky nebo vnucovali ostatním názory pod záminkou, že je formulujeme jako modlitbu. I na tyto spontánní modlitby odpovídáme stejnou zpívanou odpovědí.

Otče náš
Závěrečná modlitba
Písně

Na konci může modlitba zpěvem pokračovat libovolně dlouhou dobu. S těmi, kdo se chtějí dále modlit, zůstane skupinka zpěváků, aby podpořila společný zpěv.

Ostatní je možné pozvat do vedlejších prostor, např. k přečtení úryvku z Bible a sdílení ve skupinkách s pomocí biblických rozjímání.

Informace o publikacích, které mohou být vhodnou pomůckou k přípravě modliteb se zpěvy z Taizé najdete v rubrice „Knihy, CD, videokazety“.

Mít naději v době příznivé i nepříznivé

Marianna — 2020-12-21T18:00:00Z

Poselství pro rok 2021

Ke stažení ve formátu PDF

Lidstvo může jít kupředu jen díky množství žen a mužů, kteří se dokážou nezištně obětovat, a to i v těchto nejistých a neklidných dobách.

Během posledních měsíců se nám mnoho mladých lidí svěřilo s obavami z budoucnosti, které mají: Jaká naděje nám může ukázat směr? Co pro nás může být spolehlivou oporou, když je všechno tak nestabilní? A ještě hlubší otázka: Za co stojí žít? Další hlasy se ozývají: Odolávejme rozčarování a všímejme si znamení naděje. [1]

Být pozorní ke znamením naděje

V současné situaci poznamenané pandemií pozorujeme nárůst nejistoty v rozsáhlých oblastech světa. Je zapotřebí činit odvážná politická rozhodnutí, nenahraditelná je ovšem solidarita a sociální přátelství, do kterých se můžeme zapojit všichni. Mnozí lidé jsou připraveni a ochotni sloužit druhým. Jejich velkorysost nám připomíná, že když si navzájem pomáháme, otvíráme cestu pro budoucnost.

A kolik mladých lidí vynakládá energii na záchranu našeho společného domova, kterým je planeta Země! Objevuje se mnoho iniciativ, které přestože nemají odpovědi na všechny otázky spojené s mimořádnou klimatickou situací, nám už umožňují přejít k životnímu stylu, který bude k přírodě mnohem ohleduplnější. [2] Pro věřící je Země darem od Boha. Svěřil nám ji, abychom se o ni starali.

Povědomí o nespravedlnosti uspořádání světa, které je někdy pozůstatkem minulosti, se výrazně zvýšilo. Také vykonávání moci se bohužel neděje vždycky takovým způsobem, aby sloužila pro dobro všech. Tváří v tvář takovým excesům je pochopitelné, že cítíme frustraci a hněv. Kdo si troufne být tvůrcem spravedlnosti a pokoje, který bude překračovat rozdělení, která rozpolcují naši společnost?

Žít jako bratři a sestry

Ano, i uprostřed těžkostí dneška můžeme zahlédnout důvody k naději a doufat dokonce i tam, kde už naděje není. Spojme se proto s ostatními lidmi, kteří se rozhodli žít jinak než my – s křesťany z jiných denominací, věřícími ostatních náboženství i s agnostiky nebo ateisty, kteří se také angažují v solidaritě a sdílení.

Radost se obnovuje, když žijeme jako bratři a sestry, když zůstáváme po boku těm, kteří to nejvíc potřebují: lidem bez přístřeší, starším, nemocným nebo osamělým, dětem v nouzi, hendikepovaným, uprchlíkům... Okolnosti života můžou způsobit, že jsme zranitelní. A pandemie obnažuje slabá místa, která lidstvo má.

Potřebujeme se navzájem víc než kdy dřív. Papež František nám důrazně připomíná ve své encyklice Fratelli tutti: „Nikdo se nezachrání sám.“ A dodává, že nenajdeme pravou identitu, „aniž bychom byli upřímně otevřeni tomu, co se děje po celém světě, aniž bychom se cítili zavázáni tím, co se odehrává na dalších místech, aniž bychom se nechali obohatit jinými kulturami a bez solidarity s ostatními národy v jejich tragédiích“. (§32 a §146)

Udělejme, co můžeme, abychom se ve vztazích jak mezi jednotlivci, tak mezi národy, posunuli od soutěživosti ke spolupráci. Podporujme organizace a sdružení, které prosazují solidaritu a spolupráci, ať už na úrovni místní, národní nebo mezinárodní.

Věřit – důvěřovat v něčí přítomnost

V Taizé si všímáme, že mladí lidé přemýšlejí o víře v Boha novým způsobem, který by jim umožnil udržet si směr. Co to znamená věřit v něj? A pokud Bůh existuje, je aktivní v lidských dějinách a v našem životě?

Když čelíme těmto otázkám, vyvarujme se snaze vtěsnat Boha do našich pojmů. Bůh je nekonečně větší než všechno, co si dovedeme představit. My hledáme lásku a pravdu a toužíme po nich. Ať už jsme na své vnitřní pouti kdekoliv, často tápeme. Jako poutníci důvěry ale můžeme kráčet společně, sdílet hledání – své otázky stejně jako přesvědčení.

„Víra je docela prosté spolehnutí se na Boha, je jako vzedmutí důvěry, které se tisíckrát opakuje po dobu našeho života – přestože v každém z nás mohou být také pochybnosti,“ řekl bratr Roger.

Neznamená věřit především důvěřovat v něčí přítomnost, která je zároveň v našem nitru i v celém vesmíru, přítomnost, která je nepolapitelná, a přitom tak skutečná? Přítomnost, která se nevnucuje, ale kterou můžeme v tichosti přijímat stále znovu v každém okamžiku, jakoby v každém nádechu. Tato starostlivá přítomnost je tu stále, navzdory pochybnostem, a přestože máme pocit, že skoro vůbec nechápeme, kdo Bůh je.

Rozpoznat nový obzor

Starostlivá přítomnost: jaké světlo vrhá na tuto záhadu evangelium?

Ježíš žil z této starostlivé přítomnosti až do samého konce. Neustále jí věnoval pozornost. Byla pro něj vnitřním světlem, Božím dechem a inspirací Ducha svatého.

Když umíral na kříži a všechno se zdálo nesmyslné, nechal z hloubi utrpení a naprosté osamělosti vytrysknout své pocity a zvolal slova, kterými se přesto obracel k Bohu: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Zrazený, zmučený a k smrti odsouzený Ježíš přinesl lásku do nejhlubší temnoty. A ukázalo se, že tato láska je silnější než zlo. Marie Magdalská a poté apoštolové rozhlašovali tuto nečekanou a neuvěřitelnou novinu: Ježíš žije. Boží láska porazila nenávist a smrt.

První křesťany ta zpráva uchvátila. Byli ohromeni a začali vydávat toto svědectví: Kristus je od nynějška živý u Boha. Naplňuje vesmír Svatým Duchem a je přítomen i v každém člověku. Kristus je solidární s chudými a přinese jim spravedlnost. Je naplněním dějin a stvoření a po smrti nás přijme do radosti v plnosti.

Otvírá se tak nový obzor, který přesahuje násilí mezi lidmi, ekologické katastrofy i nemoci. Dokážeme ho rozpoznat?

Změnit způsob, jak se díváme

Z tohoto obzoru odhaleného Kristovým vzkříšením do našeho života přichází světlo. Stále znovu rozptyluje stíny strachu a dává vytrysknout pramenu živé vody, která probouzí radostnou chválu.

Potom můžeme vytušit, že jakousi tajemnou přitažlivostí Kristus až do skonání času shromažďuje v Boží lásce lidstvo a celý vesmír. A z nás dělá spolupracovníky tohoto svého úkolu.

Kristus nás v církvi spojuje jako své spolupracovníky. To ovšem znamená, že musíme být připraveni rozšířit své přátelství tak, aby zahrnovalo všechny. Kristus chce, abychom milovali své nepřátele. Jeho pokoj usmiřuje i znepřátelené národy. [3]

Nechejme Krista, aby změnil způsob, jak se díváme: skrze něho jasněji rozpoznáváme důstojnost každého člověka a krásu stvoření. Naděje, která ovšem zdaleka není naivní důvěřivostí, se rodí stále znovu, protože je zakořeněna v Kristu. Tak nás naplňuje pokojná radost a spolu s ní i odvaha vzít na sebe zodpovědnost, kterou nám Bůh zde na zemi svěřil.

S Vámi se všemi, kdo se chcete nad tímto poselstvím zamyslet, zůstávám ve společenství modlitby.

bratr Alois

Ježíši Kriste, chválíme tě za tvou dobrotu a prostotu. Celý tvůj život vyzařovalo z tvé pokory Boží světlo. Toto světlo září v našich srdcích i dnes. Může nám zahojit rány, a dokonce přetvořit naši křehkost a nejistotu v prameny života, ve tvůrčí sílu a dar důvěry. Když nás osvěcuješ tímto Božím světlem, dáváš nám, abychom měli naději v době příznivé i nepříznivé.

Několik biblických textů k dalšímu uvážení

Maria velebila Boha těmito slovy: „Bůh vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil. (...) Bohaté poslal pryč s prázdnou.“ (viz Lk 1, 46–56)

Maria, Ježíšova matka, uměla sjednotit lásku a něžnost s pevnou nadějí na radikální změnu.

Ježíš řekl: „Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (viz J 14, 15–31)

Ježíš nás nezanechal opuštěné. Před svou smrtí učedníky ujistil o své trvalé přítomnosti skrze Ducha svatého. Tento Duch v nás žije, utěšuje, podporuje a inspiruje nás, abychom den co den následovali Ježíše Krista.

Nebesa se zaradují, rozjásá se země, moře i s tím, co je v něm, se rozburácí. Pole zazní jásotem, i všechno, co je na něm. Tehdy zaplesají všechny stromy v lese vstříc Hospodinu, že přichází, že přichází soudit zemi. On bude soudit svět spravedlivě. (viz Ž 96)

Mnohé žalmy nás zvou, abychom Bohu vzdávali chválu. Nejsou to jenom lidé, kdo Boha chválí, připojuje se všechno tvorstvo. Stvoření nechceme chránit jen proto, že je potřebujeme k životu, ale protože jsme jeho součástí a protože velkolepé Boží plány zahrnují všechno živé.

Ke stažení ve formátu PDF

[1] Zveme mladé lidi ve věku od 15 do 35 let, aby jako odpověď na toto Poselství pro rok 2021 našli konkrétní příklady, které je ilustrují. Které iniciativy nebo lidé jsou pro mě znamením naděje? V následujících měsících odpovědi zveřejníme v různých formátech: jako texty, videa, podcasty... Napište nám na e-mail: solidarity taize.fr.

[2] Budeme schopni v boji proti klimatickým změnám a ve snaze snížit emise uhlíku přehodnotit svoje zvyklosti a změnit všechno, co je možné? Na tomto úsilí se podílejí také různá křesťanská společenství: v zemích po celém světě existují ekumenické iniciativy, jako je třeba síť „Zelené kostely“.

Už v roce 1989 zasedání evropských církví v Basileji vyzvalo všechny, aby „žili způsobem, který bude co nejšetrnější k životnímu prostředí: to znamená mimo jiné snižování spotřeby energií, využívání veřejné dopravy a omezování vzniku odpadů“.

My v Taizé nadále pokračujeme v úsilí o větší ekologičnost. Můžete nám v tom pomoct a napsat nám své návrhy (www.taize.fr/eco).

[3] V těchto těžkých časech pandemie může církev i nadále rozvíjet bratrství mezi lidmi. Tady jsou tři podněty, vybrané z mnoha dalších:

Pokud chceme, aby naše společnost byla lidštější, musíme jeden druhému naslouchat způsobem, který umenšuje vzájemné rozpory a učí nás vydat se na cestu společně, i přes naše rozdíly. Církev je povolána usilovat o dialog, jít vstříc každému. Mohli by i ti, kteří se neztotožňují s žádným křesťanským společenstvím, být připraveni zahájit s církví dialog?

Čelíme nyní příchodu mnoha migrantů a uprchlíků. Přijetí nějaké takové osoby nebo rodiny může našim farnostem nebo společenstvím přinést nový impuls. I mnozí lidé, kteří do kostela nechodí, jsou často ochotní se na takovém přijetí podílet. Tuto zkušenost jsme měli v posledních letech v Taizé, když jsme společně s lidmi z našeho nejbližšího okolí přijali uprchlíky z několika zemí.

Pohostinným společenstvím můžeme být jenom tehdy, když budeme naslouchat těm nejzranitelnějším. Na mnoha místech musí církve zapracovat na tom, aby byla chráněna integrita všech. Někdy se v církvích vyvinuly mocenské struktury, které mají na svědomí fyzické, psychologické a duchovní utrpení. Také my v Taizé pokračujeme na cestě k pravdě (www.taize.fr/protection).

Píseň	Alleluia (94)
Žalm 23	Alleluia 22 (77)
Biblické čtení	Psalm 27:4
Píseň	Atme in uns (158)
— Ticho —
Přímluvy	Kyrie 9 (83)
Píseň	In te confido (46)
Požehnání
Píseň	Laudate Dominum (10)
Evangelium	John 20:19-23
Písně	Az egek és a földek (118)
	Ô toi, l'au-delà de tout (149)